Okouni jsou nádherné ryby. Jejich krásně zelenavé boky, přes které šlehají černé pruhy, mě dokážou vždycky okouzlit. Třešničkou na dortu pak jsou rudě červené ploutvičky, které jsou pro tyhle ryby taky velmi charakteristické. Okouny miluji! Přesto, občas nastanou situace, kdy je nechytám rád. Jde především o to, kdy mi na lovné místo najede hejno menších „pruhatců“. Tyhle ryby jsou hltouni, a kolikrát slupnou háček pořádně hluboko. Proto se těmto rybám snažím vyhýbat…
Zase sedím na zarostlém břehu oblíbeného potoka a krmnou směsí se snažím přilákat plotice, perlíny nebo třeba ostroretky a karasy na lovné místo. Nahazuji splávek nad lovné místo a nechávám jej proudem splavávat dolů po vodě. Ťuk! Ťuk! Konečně záběr. Barevná špička splávku se rozechvěje jako prsty klavíristy, až nakonec mizí pod hladinou. Sekám! Co to bude? Plotice? Perlín? Ne! Je to okoun!
Mé překvapení není úplně malé. Proč? Tahle voda prostě není typicky okounová. Na dně leží vrstva smrdutého bahna, kvalita vody taky není bůhvíjak vysoká. Člověk by si při pohledu na tento potok prostě pomyslel, že tady se musí každý okoun udusit! Jenže PŘÍRODA je mocná čarodějka a dokáže naservírovat nejedno překvapení.
Nakonec tedy nechytám plotice ani perlíny, ale okouny. A tady právě nastává problém, který jsem nakousl výše. Na plavanou používám menší háčky. A právě menší háček okoun slupne jako malinu. Z toho nemám radost! Proto se po několika ulovených rybách obracím na jiné místo. Prostě nebudu „mordovat“ malé okouny, pro které může zažraný malý háček znamenat smrt. Chytnu něco jiného na druhém místě? Více ve videu!
Autor: Viktor Krus
