Když jsem byl ještě malý, tak mi můj děda vyprávěl o svých toulkách za rybami. Popisoval mi nádherné souboje se statnými tloušti, které úspěšně lovil na sladké ovoce, zejména na třešně. Tenkrát jsem mu nevěřil. Jak může ryba pojídat ovoce? Nyní už vím, že jsem se šeredně spletl, a možná tak přišel i o nádherná rybářská dobrodružství. Pochopil jsem, že tloušti a třešně jdou k sobě moc dobře!
Občas v proudných vodách nastane období, kdy ryby mají jen omezené možnosti k sehnání potravy. Proto v těchto chvílích chňapnou snad po všem, na co narazí. Ovoce může být v této situaci velice atraktivní nástrahou, neboť po nahození do vody velice účinně vypouští barvu, a zejména pak sladkou šťávu, kterou obsahuje. I když je ovoce svůdnou nástrahou, musím uznat, že na „stojácích“ se mi s ní nedaří. Pokud mě paměť neklame, tak jsem nikdy na stojaté vodě neulovil tlouště na třešni.
Lovné místo na tekoucí vodě vybírám podle proudu, zdali tam je nebo není. Jak jsem se zmínil výše, v oblibě mám místa, kde se proud nachází. Velkou naději pak dávám jezům, proudným tůním či nejrůznějším ramenům, na kterých se proud „zalamuje“ a vzniká tam tak slepé (bezproudé) rameno.
Tlouště na třešně nejčastěji lovím na přelomu června a července. V tuhle chvíli dozrávají slaďoučké třešně na košatých stromech, takže těchto plodů je dostatek. Třešně následně nakrájím na půlměsíčky a vyrazím k oblíbené vodě. Nastražuji buďto půlku třešně tak, aby špička háčku koukala, anebo stejným způsobem nastražím pouze čtvrtku třešně.
Vybavení: S čím na ně?
Pro lov tloušťů na třešně nám postačí obyčejnější vybavení. Nejčastěji sáhnu po prutu s gramáží do 30 gramů. S velikostí navijáku to nijak nepřeháním, bohatě mi postačí modely ve velikosti 1000 až 2500. Co se týče navazovacího materiálu, používám vlasec o průměru do 0,22 mm.
Ani montáž k lovu tloušťů s třešněmi není nijak zvlášť složitá. Nejčastěji lovím s pomocí splávku. Nejvíce se nám pro tuto metodu hodí klouzavý splávek (3 až 5 gramů). Ten navléknu na vlasec a hned pod něj navléknu i korálek nebo bužírku. Tato drobná pomůcka mi zaručí, že se nebude celá montáž zamotávat. Poté navážu karabinku.
Nyní přichází na řadu zhotovení koncového návazce. Ten navazuji buďto z fluorocarbonu, anebo vlasce. Vlasec na návazec používám tenčí, než kmenový (přibližně 0,18 až 0,20 mm). Návazce vážu v délce 20 až 25 centimetrů, někdy ale jenom v délce 10 až 15 centimetrů. Návazec připevňuji v karabince pomocí očka, které na návazci navážu. Někdy je zapotřebí celou montáž dovážit bročky. Je ale důležité, abychom nepřetížili splávek. Například pod 3 gramový splávek připevňuji pouze 2,7 až 2,8 gramů olova. Je důležité se nechat nějakou váhovou rezervu pro nástrahu!
Setkání u splavu
Je časně ráno. Studená mlha se snáší na okolní krajinu. Vody v řece je tak akorát, není jí moc, ale ani málo. Sednu si na břeh a nasaji tu nejkrásnější vůni probouzející se přírody. Vytáhnu udici a třešně. Lup! Hned jednu smlsnu. Doufám, že tyhle krásné bobule budou chutnat i zdejším tloušťům.
Jednu třešni napíchnu na háček a nahodím ji přímo do bubnu splavu, tedy tam, kam dopadá voda z vyvýšeného místa a tvoří tak výmol. Čekám. Nic se neděje. Špička splávku poskakuje na rozdováděné vodě. Žbluňk! Rázem se potopí. Sekám. Je tam! K nohám přitahuji tlouštího juniora. „Tak plav zpátky,“ říkám mu. Znova nahazuji. Znova záběr. Znova malá ryba. Nevadí, určitě přijde i něco většího.
Napichuji další
šťavnatou třešni. Šup s ní pod splav. Záběr nepřichází. Nahodím jinam. Všímám si místa, kde se zalamuje proud, a vzniká tam tak klidnější místečko. Čvách! Splávek dopadne přímo tam, kam jsem chtěl. Špička splávku se začne třepotat. Poskakuje jako potrefená a rázem sklouzne pod hladinu. Přiseknu. V prutu cítím odpor. Jo, tohle bude pěkná ryba! Klidnou hladinu rozčeří výpad ryby. Tloušť! Po chvíli ke břehu přitáhnu statného čtyřicátníka, kterého hned pustím.
Tohle místo mi vydalo nádhernou rybu, byla by chyba nenahodit zde znova. Švih! Splávek už letí vzduchem. Výrazná špička splávku pomaličku klouže po vodní hladině. Jemný proud si s ní pohrává. Škub! Něco je u nástrahy! Škub! Splávek mizí v hlubině. Přiseknu. Špička prutu se okamžitě ohýbá. Bzzz! Brzda navijáku neudrží prvotní výpad ryby a proklouzne. Ryba nesmí ke dnu. Je tam plno překážek. Opírám se do udice a snažím se rybu přizvednout. Daří se! Silon je napnutý jako znepřátelené strany. Šplouch! Vidím první víry na hladině. Kde je ryba? Míří kamsi do strany, k potopené trávě. Tam tě nepustím! Uchopím cívku a přizvednu prut. Ryba je u hladiny. Čvách! Další výpad. Ryba ale neuspěla. Vzdává se. K nohám přitáhnu kouzelného tlouště. Do šedesáti mu chybí tři čísla. Zalévá mě neskutečné lovecké vzrušení, tohle je jedinečný pocit. „Děkuji Ti,“ šeptám rybě a pouštím ji zpátky.
Pro mě příroda znamená hrozně moc. Když jsem na rybách, nepotřebuji telefon, počítač, anebo facebook. Vystačím si s tím, co mi příroda promítne sama. Zbožňuji týdny strávené u vody o samotě. Děkuji svatý Petře, že mi dopřáváš těchto chvílí, u kterých kolikrát i hodím slzu, řvu radostí, rozčiluji se, ale krása přírody je prostě k nezaplacení! Proto při každém odchodu od vody smutním, že už musím domů. A znova se těším, až budu moct zase vyrazit na ryby.
Autor: David Linka
