Řeka Moravice. Ta řeka tajemná je ideální. Lesy. Čirá voda. Rybářův sen. Občas kolem ní procházejí místní, párkrát za rok znalí přespolní. Chytal jsem v té řece a jsem z ní perplex. Zavřu oči a jsem tam. Stará vrba se naklání do půli koryta. Vlevo splav, jen slyším, nevidím. Vpravo se po průzračném líném proudu s usychajícím listím na hladině zrcadlí další staré ohromné duby, habry. Pastva pro oči. A ryby! I kdyby tam nebyly, budu tam já. Ale ostroretky, líni, okouni, hrouzci…
Zapředl jsem hovor s jiným rybářem, který jako já chytal v místě, kde nejsou žádné turistické cesty, vlastně žádné cesty, jen uzounký klikatý rybářský chodníček, který se místy ztrácí. Rybář lamentoval, že místní organizace už pět let na řeku dlabe a všechny ryby sype do jezera, které je autem dobře přístupné, všichni kapraři, kteří neumí nic jiného, se na jezerní břeh taky vysypou, nahodí dva těžké pruty na položenou a blaženě klímají.
Nesouhlasil jsem s ním. Kdyby ryby přibyly, přibyli by i rybáři a takyrybáři, rybářské chodníčky by se rozšířily v turistické chodníky, přijeli by šoumeni z EU, řeka by se narovnala, staré stromy pokácely, dno by bylo stejnoměrné, všude turistické mapy… Brr!! Ale řeka zatím zůstává nepovšimnutá…
Řeka Moravice je bez času. Od počátku zemských bystře i líně plyne. Přicházeli kdysi šlechtici, králové, války, výměny vlád, prezidenti. Jí se to netkne. Občas se líně podrbe, když bezvýznamní lidé přidělali tu a tam jízek. Vznikla Slezská Harta, Moravice ji naplnila a dál šuměla svým korytem jakoby nic. Tak pravím já, rybář probuzený a nadšený, protože řeka tam prostě je, ryby v ní, málokdo prochází kolem a je to tak dobře.
Hrouzci jako první
Byl jsem tam letos, sluníčko hřálo, voda čirá, nikde nikdo. Nahodil jsem čtyřmetrovou teleskopku Prodigy 3LS, patnáctka vlasec, splávek jen takový, abych na něj viděl, prostě všechno titěrné tak, jak to má být u řeky. Mínil jsem chytit nějaké ostroretky, ale hrouzci byli rychlejší a první z nich už se mrskal na háčku. No hrouzků požehnaně, kdo ví, kdy něco většího tiše připlave a ochutná. Jesen? Jasně. Už jsem ho chytil, ale jindy, zatím stále hrouzci, nic jiného. Parma? Určitě. Kapr? No, možná.
Zapraštělo křoví a deset metrů ode mě se objevili kluk s holkou, kolem dvaceti jim bylo. Takže přece jen někdo. Hoch pomalu přišel ke mně. „Můžeme si kousek od vás rozdělat oheň? Nebojte, nebudeme vás rušit, jen malý ohýnek, pak zase půjdeme,“ děl prosebně. Pokrčil jsem rameny. Oba mladí se pak věnovali přípravě ohně a mně zabrala první větší ryba – tloušť. Přijel za hrouzky a udělal ve vodě pořádek, hrouzci se odsunuli z místa lovu.
Veličenstvo ostroretka
Zase záběr! Aj! Utrhl jsem vlasec. No nic, nový háček a jednou rukou jsem z pouzdra na boku batohu vytáhl nůž. Přes všechny reklamní výkřiky všelijakých různě zakřivených rybářských zavíracích nožíků se zubatým, klikatým a bůhvíjakým ostřím jsem se spolehl na jednoduchý, velký, solidní a hlavně ostrý nůž, který se dá jednou rukou hned vytáhnout a použit, protože ve druhé ruce rybář drží háček na vlasci nebo něco jiného.
Nahodil jsem znovu a po chvíli zase něco velkého! Voda se rozvířila, zabouřila a na hladině se objevila první ostroretka. Paráda! Moravice nezklamala, ostroretky se objevily. Ani malé, ani velké, míra třicet je tak akorát. Ostroretku jsem podběrákem nadzvedl nad vodu a byla moje. Výhra je teprve začátek, konec nastane, až rybář navěky zavře oči. Vytáhl jsem vezírek a mládenec se uctivě přišoural. „Vám to jde,“ hlesl. „Normálně,“ odtušil jsem strojeně velmi nedbale. Mladík odkudsi vyčaroval mobil a ukázal mi video s rybářem a metrovou štikou ze Slezské Harty. Poděkoval jsem mu a ocenil pěknou rybu. „Vy jezdíte na Hartu?“ tázal se.
Slezská Harta je dvacet kiláků odtud, velká voda, ryby ohromné a nějak mě to neláká. „Byl jsem tam letos jednou.“ Vytáhl láhev, které jsem si předtím nevšiml. „Dáte si rum?“ No hezky. Ze slušnosti jsem si lokl, ale víc ne, jsem na rybách a to vyžaduje přesnost. Mladík se s rumem odšoural za ohněm a slečnou. Nahodil jsem a – šup ho, další ostroretka. Moravice je nějak výživná, pomyslel jsem si s uspokojením, když jsem rybu dával k té první. A další! Ostroretky jsou nádherní a ostří bojovníci, jen tak se nedají. Bojují u dna a využívají tu kámen, tu potopené břevno. Až na hladině u břehu se položí na bok a vzdávají se.
Vezírek se zvolna plnil a já jsem byl blažený jak malý capart. Po hodině a půl bylo po všem, ostroretky odpluly věrny svému přídavnému jménu stěhovavé. Lov končil, zabalil jsem prut, vytáhl jsem vezírek a chystal se na zpáteční cestu. Pak jsem koukl na ty dva u ohýnku. Kluk ležel na zemi a nesrozumitelně blábolil, holka nerudná, mládí nezralé, rum udělal své. No nic, tak příště! Moravice, zase přijedu!
Autor: Marek Kupec
Ilustrační foto: archiv InRybar.cz
