Už během výpravy na štěrkovnu, o které jsem na InRybar.cz nedávno psal, jsem věděl, kam se budou naše kroky za divokými šupináči dále ubírat. Nebylo by to správné jaro, abych nestrávil alespoň jeden víkend na naší domovské vodě. Domovskou vodou mám na mysli několika set hektarovou vodní nádrž, na které jsem rybářsky vyrostl. Jestli je na naší zemi místo, kde se cítím jako doma, je to právě tam.
Polovinu nádrže lemují lesy a na jejich březích rostou vrbičky, které zarůstají i dvacet metrů od břehu v čisté, horské vodě. Už v 90. letech, jako devítiletého caparta, mě táta brával s sebou na jeho lovy. Tehdy jsem ještě s foukanou, medovou kukuřicí a šrotem na krmítku lákal místní šupináče, zatímco jemu už se houpala pod háčkem jahodou vonící kulička.
Nyní, o téměř dvacet let později právě zde hledám útočiště, skryt v křoví, stranou civilizace, čekajíc na tu správnou rybu. Vzhledem k rozloze vody nebylo vždy snadné ulovit pěknějšího kapra. Dlouhé roky byla klika, když se pověsil na háček více než jeden velký kapr za rok. Nám to ale nevadilo. Právě to tajemno bylo hnacím motorem, proč jsme trávili dlouhé hodiny a dny na březích přehrady. Na vodách podobné rozlohy člověk nikdy neví, co ho překvapí…
Příprava na jarní tažení
Týden strávený na štěrkovně byl za námi, a nyní nastal čas soustředit se na naši další štaci. Znova tedy po práci beru do rukou těsto v podobě kvádru a jako mávnutím kouzelného proutku ho měním v kuličky vonící po švestkách. Zcela upřímně: Doba, kdy mě tato práce naplňovala a bavila, je dávno pryč. Nyní koulení návnad a rovněž nástrah beru pouze jako povinnost.
Musím říct, že srdce mi zaplesalo, když teta dala mé milé dárek do výbavy našeho nového společného bydlení kuchyňského robota značky Bosch. Už když jsem viděl obrázek na krabici, mi bylo jasné, že mu najdu upotřebení. Jako první přišla na řadu hubice a tlačení „hadů“ – jaká radost – zásuvku do „štrumu“, čtyři rychlosti, a ruční mlýnek na maso šel do starého železa. Jako další výrobní proces jsem vyzkoušel hnětení těsta – ó bóže, ulepené ruce už nikdy více. Jenže! Nakonec se po několika várkách ukázalo, že těsto dělám na robota moc tuhé. A tak jsem po týdenní radosti šel do onoho starého železa pro ruční mlýnek a dal tam naopak domácího robota značky Bosch. Nu což, metoda pokus omyl – chybama se člověk učí.
Ale k rybaření: Na jaře volím posledních pár let vždy stejné místo. Dlouhá mělčina, která se rychle prohřeje, je osvědčenou zárukou. Na dalekých stopadesáti metrech se nachází hrana starého rybníku a na ní pár pařízků. Zde tedy nacházím útočiště i nyní. První kroky před tím, než začnu krmnou kampaň, vedou vždy k tátovi. Jeho zásoby řepky nejsou velké, ale vždy se podělí. Vzhledem k tomu, že na těchto jarních výpravách mě bude doprovázet i on, tak dokonce rád.
O taktice jsem měl taky jasno: Místo si předkrmím a až poté začnu docházet k vodě. Rybářský řád nám bivakování zakazuje, a tak nezbývá nic jiného, než dojíždět. První várky krmení se skládaly z předem namočené řepky, vařené pšenice a vysušených, švestkových kuliček. Místo tedy rozjedu partiklem a poté už jen dokrmuji boilies.
Kvetoucí alejí jdu k vodě a třicetkrát si přendám kýbl z levé ruky do pravé, než dojdu k naší historické laminátové loďce značky Candát. Po cestě od auta k vodě mám obě ruce vytahané o dobrého půlmetru. Teď už „jen“ kilometr pádlování tam a zpět. V jarní, vonící přírodě, při hřejícím slunci jdou tyto strasti rychle stranou. Přijedu na místo, vyklopím kýbl a metu na páteční trénink trefovat zařízení, abych byl připraven na sobotní zápas. Vím, že po sobotním zápase si dám „pár vorosených“, takže ještě dopoledne raději zajedu dokrmit místo a lov padá až na neděli.
Tažení za velikány začíná…
Vyrazit časně ráno po sobotě moc nedává smysl, a tak je plán jasný: Dám si nejdříve oběd a až pak pádím k vodě. Jelikož budu docházet, kdy mi to čas dovolí, je třeba osekat výbavu na nezbytné minimum, abych mohl být rychle mobilní. Takže batoh, pruty do futrálu, kýbl do ruky a „jazda“.
První den lovu se rozhodl dělat mi doprovod můj budoucí tchán Bob. Společnosti se nebráním, slovo dalo slovo a už si to meteme k vodě. Bob není žádný „chvístek“, a tak mi jedinou starost dělá, zda nás na místo dopraví naše laminátová „Černá perla“. „A tímhle chceš jet, jo?“ ptá se Bob při pohledu na naši bárku. „V poho, nemám strach, ta už toho odvezla,“ odvětím s ledovým klidem. Snažím se co nejvíce zatížit přední část, takže tam dávám batoh, pruty a vnitřně se uklidňuju, že loďka je ze dvou částí, kde uprostřed je vzduch, takže pokud přijde na nejhorší, utopit bych se neměl.
Když Boban nasedl, obavy se zdvojnásobily. Příď člunu zamířila k nebi a pár deci vody se dostalo na palubu. Rychle jsem naskočil a příď člunu vyrovnal. Teď už mířila loďka k nebi „jen“ pod úhlem nějakých šedesáti stupňů. Chopil jsem se pádel a vyrazil vstříc dobrodružství. „Hoši, neměli byste to rychleji pěšky?“ hulákají chlápci lovící na jednom z fleků, který jsme míjeli. Cokoliv je rychlejší, než tahle ponorka. Nicméně po pár desítkách minut zajíždíme do vrbek a pohlcuje nás příbřežní džungle.
Vysedání z loďky bylo taky fajn, ale pojďme lovit. Pruty musím umístit před vrbičky, takže člověk musí být celou dobu v prsačkách. Nikterak mi to nevadí, důležitým aspektem je, aby se místu vyhýbali ostatní rybáři, takže tohle nepohodlí je vítané. Vzhledem k tomu, že jsem se musel co nejvíce přiblížit k hraně starého rybníku, montáž mám sestavenou tak, abych se dostal co nejdál. 100 gramové olovo, helikoptérová montáž, fluorocarbonový návazec na jednom prutu jako D-rig a na prutu druhém klasicky s O-kroužkem a rovnátkem.
Ze začátku se snažím zvolit atraktivnější nástrahy, abych věděl, jak budou ryby reagovat. Takže jednu nástrahu ořezávám a balím do těsta, zatímco ke druhé nástraze přidávám plovoucí pop-up. Beru do rukou tátovo půjčené Ngéčko, se kterým to lítá až za horizont a jdu ho tam poslat.
Než se trefím tam, kde potřebuju, musím sestavu několikrát stáhnout. Napotřetí se ale daří a tak prut ukládám do vidliček. K němu přidávám druhý, a poté nezbývá, než čekat, co se bude dít. Trvá necelou hodinu, než se ozve hlásič. Řetízek se přilepil k prutu a dal tak jasně najevo zaseknutého protivníka na druhé straně. Brodím se k záběru a přisekávám. Pár zběsilých úprků a za pár momentů u břehu podebírám prvního šupináče okolo 60 čísel. Jsou tam!
Na návazec našívám teď už neatraktivní jednu dvaadvacítkovou kuličku a vracím prut zpět na místo. Nahazování není moc pohodlné. Nad hlavou větve stromů, stojíc na špičkách, aby mi voda nenatekla do prsáků se snažím do prutu opřít vší silou. Ne vždycky to vyjde na první pokus, ale nemohl bych sedět v pohodlí křesílka, abych se ubíjel, že montáž není tam, kde ji potřebuji mít.
Noc velikánů!
Před setměním ještě přehazuju druhý prut, na který dávám dvě osmnáctkové kuličky. Pomalu se smráká, a tak s Bobanem čekáme, co se bude dít pod rouškou tmy. Kolem 21. hodiny se znova ozve prut, na který už jednou přišel záběr. Tentokrát je to ale jízda jak se patří, než k prutu doběhnu, mám strach, aby ho kapr nevzal s sebou.
Po přiseknutí je jasné, že tohle je protivník z jiné kategorie. První minutu jsem jenom za diváka a dívám se, jak vlasec mizí z cívky. Neváhám a skáču do loďky. Tentokrát bez Bobana. Pomaličku se tak začínám přitahovat k rybě. Po chvíli jsem u ní a začínám ji dostávat k hladině. Zdolávání ve tmě má své nezaměnitelné kouzlo, každopádně bez čelovky, kterou jsem nechal na břehu, se to kouzlo několikrát znásobňuje. Klidná vodní hladina, já na loďce, v ruce prut v parabole a někde kousek pode mnou torpédo, které mě i s loďkou tahá pryč z našeho místa. Druhý záběr a hned takový kůň!!!
Závary na hladině dávají znát, že se ryba unavuje. Za další chvilku už krouží těsně pod hladinou, a tak si chystám podběrák. Využívám chvíle klidu a rybu podebírám. Na první dobrou je v síti! Dávám ji na podložku do loďky a metu zpátky na místo. Zde už si můžeme při světle čelovek prohlédnout mého soupeře. Dlouhý šupináč, přes 90 centimetrů v perfektní kondici byl důvodem naší noční přetahované. Začátek jako hrom!
Po pořízení pár fotek kapra pouštím, a jelikož je třeba zítra časně z rána vstávat do práce, prut už nenahazuju a začínám jej balit. Milým překvapením byl zvuk druhého hlásiče. Zrovna, když dávám prut do futrálu, otáčím se a vidím, jak jde i druhý prut do jízdy. Všeho nechávám a brodím se k jedoucímu prutu. Zasekávám a opět podobný scénář – prvních pár desítek vteřin si ryba bere metry vlasce a míří někde do dáli přehrady.
Když jsem se v minulosti potřeboval dostat k dalekým, starým hranám zatopených rybníků, či původním korytům řeky, volil jsem jako kmenový vlasec pětadvacítku. Po hodinovém souboji z lodi, kdy mě šestnáctikilový lysec odtáhl kilometr daleko a já se do něj nemohl pořádně opřít, jsem uznal za vhodné, že je třeba přitvrdit. Osmadvacítka byla jasnou volbou.
Nyní stojím s ohnutým prutem, a že by mi byla osmadvacítka oporou, se říct nedá. Každopádně jsem tento psychický duel po pár minutách zvládl, brzdu navijáku lehce utáhl a začal rybu přitahovat kousek po kousku směrem ke břehu. Za deset minut už ryba jezdila kousek přede mnou. Uzlík odpalovky už mám v navijáku, natahuju ruku s podběrákem, seč mi síly stačí, a rybu do něj navádím. Opět na první dobrou. Rachot nastává až po rozsvícení čelovky. Kapra dávám na podložku a znova se kocháme pohledem na dlouhé torpédo.
Druhý šupináč v krátkém časovém úseku a opět necelých devadesát centimetrů. Oba šupináči jsou svou formou „Dunajáci“, což dokázali i svou bojovností.
Pokud jsem tvrdil po prvním kaprovi, že je to začátek jako hrom, tak po druhém už musím říct, že je to začátek jako z partesu. Trošku mě mrzí, že už musíme jít, ale nedá se nic dělat. Balím a místo opouštíme. Pevně věřím, že následující docházky budou v podobné režii. Místo je třeba využít, než se budou kapři plně věnovat milostným hrátkám.
Pohádka pokračuje…
Na ryby se dostávám až za dva dny. V práci to balím tak, abych u vody byl kolem 4. hodiny odpolední. Doma házím věci do kufru a tentokrát beru s sebou i lejdy a zlatého „bobra“ Ginu.
Cesta loďkou je oproti minulé zkušenosti jako balzám na duši a za pár chvil krmím místo boilies. Při tak krátkých vycházkách jsem si často lámal hlavu s množstvím návnady. Jestli budu u vody 4 hodiny, připadá mi jako nesmysl házet do vody kila boilies a kýbly partiklu. Abych zvýšil při tak krátké době šanci na záběr, vyřešil jsem tuto problematiku následujícím způsobem.
Pokud jdu lovit, krmím maximálně čtyři, pět hrstí tak, aby na dně něco bylo. Návnadu se snažím soustředit do co nejmenší plochy. Poté, co po konci lovu místo opouštím, krmím větším množstvím a do větší plochy. Takto postupuji za předpokladu, že stejné místo budu navštěvovat delší časové období. Ne jinak tomu bylo i nyní.
Po nakrmení se vyloďujeme na břeh. Lejdy bere papíry a jde dostávat do hlavy materiál potřebný ke složení státnic, já se jdu věnovat přípravě prutů. Na všechny návazce jde jedna švestková dvaadvacítka a už s tím pádím do vody. Pruty jsou seřazeny jeden vedle druhého a teď jdeme hrát na čekanou.
„To mi řekni, co bys dělal, kdybys tady byl sám a měl záběr na oba pruty najednou, když je máš po pás ve vodě?“ rýpe číča. „V klidu, kdyby náhodou, tak to odpružím,“ zahraju větu do outu. Většinou jsem rád, když mám záběr jeden, natož tak dva najednou. Spíš ji jde ale o prostředí, ve kterém lovíme. Podmočený břeh od potůčků tekoucích lesem, kopřivy, komáři a bahno nejsou úplně podmínky, po kterých by toužila. Dala se ale na boj, tak ať bojuje.
V sedm hodin přichází záběr. Tak jako před dvěma dny i nyní je to odhadem 60 centimetrový kapr. Odháčkovávám jej ve vodě a prut znovu nahazuji. Další záběr se ozývá až za hodinu a půl. Pokud je se mnou i číča, tak s jejím letošním štěstím nečekám, že bych mohl něco chytit i já. A tak se brodí k jejímu prutu. Zde plnohodnotně využijeme neoprenové prsačky Jenzi po babi, které v 90. letech vozil strýc z Německa. K mému údivu – po malém zásahu lepidlem – ani netečou, v dnešní době spotřebního zboží něco nevídaného.
Zásek sedí a vypadá to zase na slušnější rybu. Zdolávání v provedení číče se poněkud liší od mého. Brzda klasicky na tvrdo a „pojď ven malej“, jakýpak copak. U břehu už si ale dá říct a brzdu zase mírně povolí. Víry na hladině dávají za pravdu myšlence o slušnější rybě. Kapr podnikne ještě jeden výpad a zůstává viset ve stulíkovém poli. Beru podběrák a jdu pro něj. Rozsvítím čelovku a vidím jej, jak zůstává nehybně zaplantán. Kapra podebírám i se stulíky. Zase ryba přes osmdesát.
Bohužel ocas i ploutve má škaredě roztřepené patrně po předchozí manipulaci, proto jej vyháčkujeme v podběráku a pouštíme ve vodě, abychom jej ještě více netrápili. Každopádně z 5 ryb, které jsem na tomto místě chytil byly tři přes osmdesát čísel. Paráda! Je fajn si tak pěkně zachytat i na těch pár hodin. Ovšem na takhle velkých přehradách to bývá buď anebo.
S rukou na srdci přiznávám, že těch výprav a docházek, kdy se zde nedaří, je většina. Vzpomínám na loňský podzim, kdy jsem chodil k vodě úplně stejně jako dnes, ale na jiném místě. Celý měsíc jsem docházel na pár hodin, někdy ob dva nebo tři dny, ale krmil poctivě. Rybu přes 80 čísel jsem nechytil. Náhodní rybáři, kteří stejné místo navštívili, když jsem byl zrovna v práci, vytáhli kapra přes 90 centimetrů a 16 kilo váhy. Někdy je to paradox, ale k rybařině to patří.
Úspěšný prut balíme a v ohni necháváme zbylá tři želízka. Dvacet minut na to vyjíždí k mému údivu můj prut. Přisekávám a začínám zdolávat. Souboj netrval dlouho a na podložce máme dalšího kapra přes osmdesát centimetrů. Zdravý, krásně naježený šupináč.
Ty ryby tam prostě byly, šlo jen o to, udržet je tam co nejdéle. Kapra pouštíme, vydržíme už jen půl hodiny a balíme, poněvadž ranní budík do práce bývá nekompromisní. Místo při odjezdu prohazuji boilies a jedeme domů.
Když fouká vítr správným směrem, dějí se věci!
V pořadí na třetí návštěvu se dostávám až za tři dny. Číča se bude učit doma, takže jedu sám. Na mém místě je jisté jedno. Pokud fouká směrem od přítoku do přehrady, k vodě nemá ani smysl jezdit. Na internetu tedy kontroluji směr a sílu větru. Fouká správný směr a vypadá to, že i intenzivně. Za třičtvrtě hodiny jsem u vody, nakládám věci na loďku a jedu na místo.
Jakmile jsem u lovného místa, zaráží mě jedna věc. Vítr je celkem silný a hrana starého rybníka je jako jediné místo v okolí zakalená. Indicie, že by to mohlo dneska jít, byly jasné. Hladinu jsem prohodil pár hrstmi boilies a jel na místo chystat „ventky“. Co čert nechtěl, hrázný mírně dopustil přehradu. Pro manipulaci s pruty to není příliš vítaná situace, natož zdolávání, kdy se člověk potřebuje dostat před vrbky tak, aby do nich kapr nezajel. Nevadí, nějak se s tím poperu.
Loďku kotvím o strom ve vodě a připravuji montáže. Po třech dnech, kdy jsem nekrmil, zkusím dát na jeden prut panáčka, zda tam ryby stále jsou. K švestkovému boiliesu tak našívám i malou pepřovou plovku a věřím v rychlý záběr. Jdu prut nahodit a při švihu jej upaluji v odpalovce. Bezva. Rychle tedy chystám druhý prut a první jdu znovu navázat. V podmínkách po pás ve vodě a s houpající se loďkou to není úplně jednoduchá situace, ale za pár minut je hotovo.
Oba pruty leží na svých místech a vítr ještě zesílil. Podmínky byly takřka ideální. Ve větru se ale do blízkosti hrany dostávám horko těžko. Sednu si do loďky a jdu číhat. Sotva si sednu, přijde záběr. Skáču do vody a beru prut do ruky.
Na druhé straně cítím, že to nebude žádný dorostenec. Ve větru za zvuku meluzíny o napnutý vlasec se pereme dobrých 15 minut. Kapra se mi nedaří dostat do mé blízkosti tak, abych ho podebral. Když ho přitáhnu o pět metrů, otočí se a vezme si dalších sedm. Ani by mi to tak nevadilo, kdyby se mi nerozjel druhý prut. Pamatujete, jak jsem číču odpálkoval, že kdyby mi zabraly oba dva pruty najednou, že to odpružím? No tak v té situaci jsem to moc neodpružil.
Kde dřív? Na prutu, kde jsem zdolával, jako první si kapr usmyslel, že na břeh prostě a jednoduše nepůjde a na prutu druhém byla ponorka, která se patrně rozjížděla, aby přeskočila hráz. Když už prut pomalu visel jen za naviják, tak jsem skočil a chytil ho do druhé ruky. Najednou jsem měl v ruce dva jedoucí pruty. Tu situaci jsem fakt neodpružil. Nakonec jsem zachoval klidnou hlavu. Prut, na který přišel druhý záběr, jsem odklopil a nechal jet a druhý začal zdolávat takzvaně na „číču“ – to jest dotáhnout brzdu natvrdo, a „pojď na břeh, kámo“.
Do pěti minut byl v podběráku, zase bohovsky bojující dunaják. Druhý prut stále jel. Kapra rychle dávám do vážící tašky, házím do loďky prut s podběrákem a jedu pro druhého. Po pár minutách jsem v kontaktu s kaprem a bojujeme na krátko z lodi. V můj prospěch hraje silný vítr. Kapr jede proti vlnám, a tak se po chvíli unavuje a pokládá na bok vedle lodi. Jen tak mimochodem: Až jednou vypadnu z loďky, kvůli té zlomené násadě podběráku, neřeknu ani slovo.
Kapr se otáčí a provádí další výpad. Na druhý už ale nemá sílu a tak jej natažený přes hranu loďky podebírám. Na první pohled krásná ryba přes deset kilo. U břehu už se dívám na své dva protivníky pěkně na podložce. Jeden necelých 80 a druhý přes 80 čísel. Tohle u vody nezažívám každý den. Zase dvě krásné, čisté a bojovné ryby. Právě proto mám ten lov na přehradě tak rád. Snažím se oba bojovníky alespoň natočit, a poté je vracím zpět do jejich domova. No začátek třetího dne pěkně „na pána“.
Pruty jdu znovu nahodit. Nahazuji jeden, dávám jej do vidliček a jdu s druhým prutem. V tom se rozjíždí právě nahozený prut. Zase jízda jako z učebnice kaprařiny. Ohnutá špička, řetízek přilepený k prutu a metry vlasce mizící z cívky. Odkládám prut a přisekávám.
Tah není velký a za pár minut si hraju s kaprem před vrbkama. Problém nastává v situaci, když se rozmyslí, že si to zajede rovnou do vrbek. Stojím na špičkách, semtam vlna šplouchne přes okraj prsaček, a sotva dojdu na konec vrbiček. Mám tyhle souboje rád! Především, když si zapomenu telefon ve vrchní kapse prsaček. Bafnu podběrák z vrbiček do ruky a kapra i s větvemi podeberu. Odhadem má přes sedmdesát, odháčkuju jej a pouštím. Znovu nahodím, ale již oba pruty.
Jdu brnknout tátovi, že žerou. Pomalu odbíjí 8. hodina večerní. Sotva to táta zvedne, zase jízda. Telefon házím do loďky a jdu znova zdolávat. Velikost kaprů má sestupnou tendenci, nyní se na břeh podíval kapr kolem 60 centimetrů. Pouštím jej a montáže posílám na „hot spot“. Indicie nelhaly, správný směr větru, podkalená hrana starého rybníku, ryby byly při chuti. Bohužel, jestli bych byl ten den úspěšnější, se nedozvím. Po posledním kaprovi už žádný záběr nepřišel, pruty jsem po 9. hodině zabalil a vyrazil domů. I tak jsem se po čtyřech hodinách vracel domů pln zážitků.
Poslední mohykán
V nejbližších pěti dnech jsem věděl, že se k vodě nedostanu. Proto jsem v týdnu zajel dvakrát nakrmit, abych místo zkusil udržet. V týdnu volal taťka, že by mohl jít v pátek. Paráda, domlouváme se a v pátek po práci vyrážíme. Jsem zvědavý, zda ryby budou pořád na místě a stále stejně aktivní. Teplý týden a chmýří z topolů všude kolem naznačovalo, že kapři již buď jsou ve tření, anebo brzy budou.
Ač oba striktně dodržujeme rybářský řád, rozhodli jsme se, že noc přečkáme na křeslech, ať můžeme chytat i ráno. „Na co ta deka?“ ptám se taťky. „Však uvidíš,“ odvětil. Nahazujeme pruty, usedáme do křesílek a taťka otevírá ryze hořkou dvanáctku. Pátek jako křen! Už je to více než dvacet roků, co tuhle vodu navštěvuje. Jsou tady pořád kapři, které se strejdou chytali před těmi dvaceti lety? Je jen na nás, abychom tohle tajemství odkrývali.
Pomalu padla tma a stále bez akce. Až v deset hodin se ozval můj prut. Jelikož voda byla už opravdu vysoko, pro zichr jsme šli do loďky a kapra před vrbkama zdolali z vody. První lysec na tomto místě. Krásná ryba, která má obrovský potenciál do budoucna.
Rybu pouštím a prut jdu znovu nahodit. Teď už jen naslepo, někam do hlubin přehrady. Za hodinu se ozývá tátův prut. Jeho oblíbený Black star jde do paraboly, a tak cítíme pěknější rybu. U břehu se snaží několikrát o výpad, ale taťka mu rukou zkušeného lovce nedává šanci. Podebíráme 80 centimetrového šupináče. Zase dunaják „jak víno“. Kapra vyháčkuje ještě v podběráku a pouští ho.
Prut ještě nahodí na poslední třičtvrtě hodinu. Necelých patnáct minut před koncem denní doby lovu přichází opět záběr na jeho prut. Stejný scénář a pravděpodobně kapr stejné velikosti, jako předchozí. Rozhoduje se jej vytáhnout ze břehu, bohužel ryba zajíždí do vrbiček. Snažím se strčit pod kapra podběrák, ještě než tam zajede. Bohužel, byl rychlejší a zbavuje se háčku. Nevadí, přijdou další. Ale určitě ne dnes, pač odbíjí dvanáctá. Stahujeme pruty a uleháme.
Napsal bych o pohodlí křesílek, ale lhal bych sám sobě. Po půl hodině jsem zjistil, na co má taťka tu deku. Myslel jsem, že přečkám jako správný chlap nadivoko noc pod bundou TF Gear, což je v podstatě hodně špatná pláštěnka. Myslel jsem hodně špatně. Bože, to byla kosa! Nenápadně jsem se infiltroval taťkovi alespoň pod kousek deky. Konečně se dalo na chvíli usnout. Ve tři hodiny už se ani nesnažím usnout, dělám 50 dřepů, aby se mi do končetin vrátil cit. Oblékám se do vlhkého prostředí prsáků a jedu na místo rozhodit pár kuliček.
Se čtvrtou hodinou ranní nahazujeme pruty a vyčkáváme na první sluneční paprsky „oskara“, který vyleze každou chvíli zpoza kopce. Z vodní hladiny se odpařovaly sloupce mlhy. Byl jsem zvědavý, jak to půjde ráno. Nešlo to. Ani jeden záběr. Hladina jak zrcadlo a sluneční paprsky nám v 8 hodin ráno ukázaly, že je konec. Pruty jsme sbalili, dali věci na loďku a vyrazili domů.
A tímto skončil i jarní příběh, který jsem zažil na přehradě. Někdy i pár hodin stojí za to jít k vodě.
Hodně štěstí v nadcházející sezóně.
Tomáš
