První jarní výpravu jsme s kamarády naplánovali na konec dubna. Předpokládali jsme, že voda již bude dostatečně prohřátá a ryby tak budou „rozjeté“ po celém jezeře. Náš tip padl na štěrkové jezero, které se nachází na jihu Moravy.
Cesta probíhá rychle a za pár chvil stojíme na březích nádherného jezera. Jenže jeho břehyjsou z velké části obsazené a najít dostatečně velké místo, abychom měli prostor a klid pro naši manipulaci, je vcelku problém. Nakonec přeci jen nacházíme místo, které se nám alespoň trochu zamlouvá. Roztahujeme se tak, abychom prochytali co největší prostor. Po postavení tábora jedu na vodu najít vhodné fleky pro umístění našich montáží.
Jako na horské dráze
Dno je před námi členité. Padá hned do 12 metrové hloubky. Jedu dál. Čekám, kdy se lavice zvedne, ale na echolotu se dokonce objeví hrana, za níž dno padá až na hloubku 16 metrů. „Paráda, přesně tohle na jaře potřebuju, chytat v žumpě jako kráva,“ myslím si pro sebe. Nic se nedá dělat, jedu dál a dál a dál, až je náš bivak docela malý. Už skoro nevidím pruty ve vidličkách. Najednou spatřím naději.
Na echolotu začne dno prudce stoupat. Nacházím kopec, na jehož vrcholku je hloubka 5,5 metru. Za tímto kopcem dno opět padá do 8 metrů. „Na tu bídu super“ plácnu do větru. Házím do vody „háčko“ a ihned sestavuji tyčovku. Umisťuji ji pár metrů za nejlepší místo, které jsem našel. Prohazuji zde kbelík partiklu, pelet a nadrceného boilie.
Problém nastává ve chvíli, kdy přijíždím na břeh. Dozvídám se přesnou dálku tyčovky od břehu, u které hodláme rozmístit 4 montáže. Rovných 381 metrů. V této chvíli lituju, že jsme s sebou nepřibalili pádla, protože jezdit takovou fajn dálku se čtyřmi pruty 4 dny v kuse, tak jsem na léto neskutečná hrana.
Jiří, jenž chytá po naší pravici, nachází místo v bližší vzdálenosti, kde se dno zvedlo na 8 metrů a poté znova padalo. Zde se rozhoduje lovit. Umisťuje na místo dvě montáže a krmení, které lahodí nejen mému nosu. Péťa chytajíc po naší levici se snaží odlišit od ostatních a snaží se dostat rybu na odhoz, ovšem v 12 metrové hloubce.
Jdeme na ně!
Jelikož je zde voda čistá, na jeden prut zkouším kombinovanou montáž z fluorocarbonu. Na jeho konci je 5 centimetrový kousek měkké šňůrky osazené háčkem vel. č. 6 se dvěma potápivými kuličkami boilie. Na druhý prut dávám ztuženou šňůrku, ale potah stáhnu 5 centimetrů od háčku, pro jeho lepší pohyblivost. 
Táta dává dvakrát jednoduchou montáž z měkké šňůrky, ale na rozdíl ode mě nastražuje panáčka. Shodně navazujeme jednoduchá olova vážící 90 gramů. Žádné hurikány nehlásí. Proud zde také není velký, tudíž nemáme žádné důvody nasazovat těžší. Montáže se snažím u našeho „hot spotu“ rozmístit tak, aby si nepřekážely, takže v dostatečně velké vzdálenosti a pokud možno do rozdílných hloubek.
Daří se!
První záběry patří tátovi. Ryby s mírami 74 cm, 79 cm, 65 cm, 82 cm, 71 cm dávají tušit dobré místo. Nicméně záběry po celé dva dny chodí zatím jen jemu. Kapři přicházejí z místa s nejmenší hloubkou, ostatní jsou hluchá.
Jiří se snaží ryby nalákat na lahodnou směs boilie a pelet řádně prolitými tekutými aditivy. Já vsázím na obalenou nástrahu v čerstvém těstě a Péťa kontruje také panáčkem zabaleným do měkkého čerstvého těstíčka. Záběr střídá záběr. Jenže opět zdolává pouze táta. Všichni se pomalu začínáme srovnávat s tím, že to nejspíš bude rukama a ne dobrým místem. Neházíme ale flintu do žita.
Už jsou tady
Konečně se rozjíždí i mé pruty. Nejpěknější kapr atakuje pětasedmdesáticentimetrovou hranici. Žádná velryba, ale po dlouhé zimě je souboj a pohled na zdolaného kapra jako balzám. I Péťa nelení. Ve 400 metrové vzdálenosti nachází před svým místem dokonce lavici zvedající se až na 3 metry. Umisťuje zde jeden prut a čeká, co s tím udělají kapři. Jiří svému místu maximálně věří a nechce se stěhovat. Doufá, že záběr z jeho místa přijde. Připravuje tak další mňamku, jehož hlavní chod sestává z bílých červů. Z velkého množství bílých červů. Červy ještě nechá projít „lepidlem“ a tuto bombu servíruje na své místo. Montáž mění na „maggot clip“ do kterého sází pěknou porcičku šťavnatých červů, které nadlehčuje plovoucí pěnou.
Táta se drží svého a zdolává další dvě ryby přesahující 80 centimetrů. 
Když má někdo formu, je radost na něj pohledět – 3x přes 80 a 4x přes 70 čísel. Na to tedy po zimě nebýváme zvyklí. Tahání ryb z takové dálky dává zabrat také jeho bicepsům. Oba máme rádi videa známé slovenské kaprařské jedničky Petera „Šunese“ Šimoňiče. Táta chce chytat takové „macinka“ jako on a já bych měl rád „pracky“ jako on. Vymodleného záběru se dočkává i Péťa. V černočerné noci si vytahuje svůj nový osobáček, který se zastavil na 76 centimetrech. Nové místo tedy sklidilo své ovoce. Paráda!
Za pět minut dvanáct
Když balíme, Jiří stále doufá. Při balení se ozývá jeho signalizátor. Je tam, červi zabrali! I tato taktika tedy sklidila své ovoce v čase za pět minut dvanáct. Odbíjí 11. hodina a je tady konec této příjemné výpravy. Všichni spokojeni odjíždíme z nádherných břehů jezera. Každý si tedy svého šupináče vytáhnul, což je po náročné zimě důležité. Stejně jako zábava a příjemná pohoda, jež jsme na březích této nádherné vody prožili. Brzy na viděnou!
Autor: T.H.
