Dorazím domů a během chvíle mi zvoní telefon. Kouknu na displej a na něm hospodář naší místní organizace. „Ano, Michale?“ ptám se do telefonu. „Můžeš zítra na brigádu?“ zní ze sluchátka. Ok, přijdu. V hlavě mi ale hned probleskne – zrovna teď, když žerou?! Neudělám nic, brigádnické povinnosti jsou brigádnické povinnosti. Další telefon je od strejdy Jiřího. „Čau, jdeš zítra na ně?“ ptá se. „Asi ne, musím na brigádu na rybníky, hergot, tak jim dej,“ odpovídám. Večer kontroluji předpověď větru. Sever! To je to, co potřebuju!
Hraju si v hlavě s myšlenkou: Má to cenu na ty dvě hodiny? Nastavuju budík a rozhodnu se až ráno. Budík zvoní v 03:30, na nic nečekám a letím k vodě. Sice jen na chvíli, ale stát se může cokoliv. Vycházím z lesa a na místě po mé levici se zabivakovali tři chlápci. Ještě spí, a tak je potichu obcházím a jdu na místo. Strejda zatím nikde, zajedu nakrmit. Večer jsem boilie prolil tekutou potravou a zasypal zbytkem základové směsi, která mi zbyla. Snad za tu chvíli udělám alespoň jeden záběr.
Pravý prut mi ulítává dost do strany, ale nechávám ho tam. Sedám do křesílka a pomalu začíná rozbřesk. Za pár desítek minut vidím, jak jde kolem lesa další rybář. Jakmile je rybář na pár metrů od mne, poznávám v něm strýce. „Zdar, tak jak, jde to?“ ptá se. „Teď jsem nahodil, tak uvidíme. Ze které strany sedneš?“ odvětím. „Já půjdu zprava,“ říká. „Ok, tak já se posunu s tím pravým prutem, trošku mi uletěl.“
Zvedám se ze židličky a jdu jej vytáhnout. Jdu pomalu k prutu, natahuji se po něm a v ten moment se swinger lepí pod prut a cívka se pomalu roztáčí. Kdybych šel k prutu rychlejší chůzí, vytáhnul jsem kaprovi návazec přímo zpod čenichu! Na nic nečekám a přisekávám! Mohutný odpor mi ukázal, že na druhé straně je znovu něco pěknějšího. Pomalý a tupý tah dával najevo zkušenějšího protivníka. Žádný úprk, pouze plynulý tah.
Rybu se mi podařilo otočit, do loďky nemusím. Strategie boje se neměnila, ryba jezdila z jedné strany do druhé a mě se dařilo ji kousek po kousíčku přitahovat. Za čas přišel strejda s podběrákem. „Jaký, pěkný?“ ptá se. „Jojo, vypadá pěkně,“ odpovídám. Pokládá podběrák do vody a já se snažím přitáhnout rybu do jeho blízkosti. Její váhou je prut ohnutý na jeho únosnou mez, ale stále ani jeden z nás nespatřil tělo protivníka.
Po další minutě vidím uzlík odpalovky a strejda kapra poprvé spatří „Ty vole, pěkná ryba!“ jsou první slova. Kapr se otáčí, prut ohýbá směrem k vodě a bere si metry vlasce. Jediné, co jsem zahlédnul, byla mohutná hřbetní ploutev. Když jsem zahlídnul, jak je velká, dost jsem znervózněl. Nicméně jsem dotáhnul o něco víc brzdu a kapra znovu otočil.
Na podruhé se podařilo! Navádím jej strejdovi do podběráku. Je tam! „Gratuluju!“ potřásá mi rukou. Koukneme do podběráku a prohlížíme si soupeře. Dlouhý, mohutný šupináč, kterému určitě moc nechybí do metru. Vynášíme kapra na podložku. Jsem rád, že můj historický podběrák ryby s podobnými proporcemi stále unese. Na podložce vidíme v plné parádě, co je to za zvíře. Do dvaceti kilogramů mu chybí dvacet deka! Neskutečná ryba!
Divoké zvíře s obrovskou ocasní ploutví. Mám problém kapra udržet. Strašně mohutná ryba! Pořizujeme pár fotek a rybu pouštím. Zároveň již nenahazuji, protože je třeba jít makat na rybníky. Co se to vlastně událo v předchozích pár hodinách? Zaprvé: Díky bohu, že jsem se rozhodnul vstát a jít na ryby i na ty dvě hodiny. Zadruhé: Díky bohu, že jsem ten prut nevytáhnul dřív, než kapr nástrahu nasál. A zatřetí: Klika, že jsme se strejdou rozhodli pro místo, o kterém jsme si na začátku nebyli ani trochu jistí.
Mezi úspěchem a neúspěchem rozhodovalo v tomto případě opravdu pár vteřin, pár okamžiků. Pruty jsou sbaleny, popřeju strejdovi hodně štěstí a jdu dřít. Odpoledne se docela rozfoukalo, tak volám, jak to jde. Taky si vytáhl kapra přes 80 čísel, ale tentokrát „dunajáka“. Paráda! Místo konečně sklízí své ovoce. Uvidíme, jak to bude v následujících dnech. Doma si prohlížím pořízené fotky a v kaprovi poznávám starého známého. Šupináče jsem chytil v roce 2011 na 16 kilogramech – krásné shledání po letech, jsem rád, že se mu daří a nikdo jej za tu dobu neodnesl.
Noční lovy
Další den již trávím v práci za počítačem a při pohledu ven z okna doslova trpím. Fouká silný vítr a je pod mrakem. Pouze ze zvědavosti se podívám na Windy, kam fouká. Hádáte správně – směrem do zátoky. Silný severák! Co teď? V práci nás čeká tento týden audit a já zdaleka nemám vše připraveno. Nedá se nic dělat, beru notebook a udělám si home office na břehu u vody (v ten moment jsem byl skutečně přesvědčen, že vše dodělám tam, na mou duši). Balím se v práci a padám k vodě. Doma si vyzvedávám nejnutnější, doplňuji krabičku s boiliem, pohraju si na chvíli s holkama a letím.
Po příchodu k vodě zjišťuji, že pánové po levici vše sbalili. Místo nich je partička místních. „Čau chlapi, jde to?“ vyzvídám. „Zatím nic, před chvíli jsme přišli,“ dostávám odpověď. Míjím kolegy a jdu na náš flek. Dávám loďku na vodu a jedu místo prohodit boiliem. Opět jen pár hrstí, ať mají šupináči co hledat a vracím se chystat pruty. Během chvilky vše připraveno a už to letí do vody.
Na takovýchto krátkých vycházkách se vyplácí mít vše dopředu nachystáno. Hrazdy na vidličky, do nich pruty a show může začít. Když mám vše nahozeno, dávám na sebe dva kýble, na něj notebook a jde se makat. Na druhou stranu – zase mi to tolik nevadí, protože alespoň můžu otestovat i nové rybářské křeslo, které mi pořídila přítelkyně. Rybářská křesla jsou důležitou součástí výbavy, takže mám radost, že mi pořídila jedno z těch kvalitnějších…
Vítr ze severu je parádní, dneska cítím, že to něco přivane. Myšlenku ani nedokončuji a levý prut hlásí jízdu. Za těch pár dní už voda dost opadla, takže sprint od lesa k vodě už trvá pár chvil.
Jsem u prutu a přisekávám. Ryba se ihned otáčí, a dobrých deset vteřin jsem jen za diváka. Silný soupeř si bere metry vlasce z navijáku a nedělá mu to vůbec žádný problém. Z ničeho nic tah povoluje a prut se narovnává. Neeee! (V reálu jsem použil jiné slovo, něco jako safra)! Dotahuji brzdu a sestavu stahuji. Bohužel vytahuji jen konec vlasce, na konci je o něco uřezaný. Jaká smůla!
Navazuji novou odpalovku, přivazuji montáž s olověným jádrem, návazcem a olovem a posílám to tam zpátky. Sedím v křesle a pumpa mi pořád bije jako o život. Mohl jsem něco udělat jinak? Změnilo by se něco, kdybych šel hned do lodi? Pravděpodobně ne. Všechno to bylo tak rychlé, že jsem patrně nemohl udělat vůbec nic. Tenhle šupináč mi prostě nebyl souzen, je třeba čekat na další. Sedám znovu do křesílka s tím, že udělám něco do práce. Pomalu se začíná smrákat a vítr se utišuje. Do práce asi tentokrát neudělám vůbec nic. Komáři a jiná havěť z celé přehrady patrně zaznamenala záři světla a vytvořila v okolí mé hlavy roj, kdy každé nadechnutí znamenalo šluknutí minimálně deseti komárů.
Práci vzdávám, prostě pojedu zítra dříve a všechno to budu muset stihnout. Stejně by mi ani situace nedovolila pracovat, protože v rozmezí 20:30 až 23:55 jsem vytáhl 7 kaprů, z nichž 3 byli přes 80 čísel a jeden přes 85! Neskutečný kolotoč – zdolávání a nahazování. Všechny vytažené ryby byly vysportovaní „dunajáci“, takže každý souboj stál za to. Za zmínku stojí nejpěknější šupináč, který měl asi 11 kilo. Na pokec přišel mladý klučina od vedle, zrovna když jsem jej vytáhnul, tak mu říkám: „Cvakneš mě, prosím Tě?“. „Jasně!“ odpovídá. Dávám mu do ruky foťák, kapra přizvednu na podložce a hned pouštím.
„Díky moc, tady máš, zkus to, třeba se ti něco pověsí na háček,“ dávám klukovi hrst mého švestkového boilie a pár pepřových plovek. Hezky poděkuje a mete zpátky na místo. Za pár desítek minut sleduji rozruch i na místě opodál lovících kolegů. Všichni jsou u vody a zírají na právě vytažený úlovek. Za pár minut přichází onen klučina a skáče pomalu radostí. „Díky moc! Ty kuličky jsem tam dal a teď jsem vytáhnul kapra 88 čísel a 13 kilo,“ raduje se. „Ty bláho, super!“ gratuluju mladíkovi a mám radost i za něj.
Ryba ten večer byla po celé zátoce a sbírala i v mělčině pár desítek metrů od břehu. Když jsem k vodě odjížděl z domu, řekl jsem sám sobě, že na déle než do půl jedenácté to nevidím. Po sérii záběrů a posledním kaprovi koukám na hodinky, které ukazují 23:55. Pět minut do konce lovu! „Páni, to to uteklo,“ říkám si pro sebe a začínám balit. Domu dorážím lehce před jednou hodinou, ihned si lehám a chystám budík na pátou ranní do práce. Vstávání bude bolet, ale dneska to za to stálo.
Následující den se bohužel k vodě nedostávám. Strejda Jiří jde sám. Tohle střídání je výborné, místo si navzájem stále udržujeme produktivní. Po tom, co mi došlo boilie, kupujeme stejný druh, ať krmíme jen jednou značkou. Na rolování nového – domácího – momentálně není moc čas. Ten večer přichází pár kaprů i strejdovi a největší opět „dunaják“ přes 80 čísel. Paráda! Ryby se na místě stále točily a před třením přijímaly potravu. Čára přes rozpočet byla stále padající voda a poté i žlutá bójka, kterou pánové z Povodí umístili na půli cesty mezi břehem a našim lovným místem. Bohužel, když přijde něco většího, budeme muset na loď.
Zase u vody
Další noc byla řada na mně. Přes den moc nefoukalo. Byl jsem v očekávání, zda se bude opakovat noc před dvěma dny. Bohužel neopakovala. Pouze jeden záběr, za to zase dlouhý šupináč přes 80 centimetrů. Kapra odháčkovávám ve vodě a pouštím. Poté, co se následující hodinu nic neděje, v půl jedenácté vše balím a jedu domů.
Na další noc se domlouvám se strejdou a půjdeme oba. Máme volno, a tak se balíme a po 7. hodině se potkáváme na břehu. První záběr mám já, bohužel s rybou ihned ztrácím kontakt. Deset minut po mně vyjíždí prut strejdovi a také rybu vypíná. Co se to děje? Že by malé ryby? Toto tvrzení potvrzuji kaprem kolem 50 centimetrů. Tvrzení, že jsou na místě najeté malé ryby, ovšem vyvrací strejda. Po plynulé jízdě přisekává a ryba si bere pár metrů vlasce přes brzdu. Za chvíli už přitahuje kapra pomalu ke břehu, kde ryba několikrát vyjíždí přes brzdu, ovšem za chvíli končí v síti podběráku. Znova „dunaják“ a znova přes 80.
Pořizujeme krátké foto a kapra pouštíme. Po tomto kaprovi se už nic neděje, a tak balíme a jedeme domů.
Voda další dny už padá opravdu hodně. A na takovém mělkém místě to jde vidět dvojnásob. Mezi jednotlivými návštěvami chybí vždy minimálně dva metry vody po břehu. Zkoušíme lovné místo natáhnout kousek více do přehrady, protože pěšky v broďácích pomalu dojdeme až na hranu starého rybníku. Nehledě na to, že při padající vodě už nás začínají atakovat i rybáři sedící na břehu zprava. Na jedné z posledních návštěv jsem se rozloučil krásně stavěným šupináčem, který udělal tečku za nádherným jarem.
Ubývající voda a rostoucí teplota udělaly své – ryby na našem místě pomalu ale jistě přestaly přijímat potravu. Nastal čas se stáhnout a dát rybám na chvíli klid.
Když se ohlédnu zpět, za dobu, co na přehradě lovíme, jsme nikdy tolik pěkných ryb nechytili. Příčin je hned několik. Jednak je to zavedená K70, která konečně sklízí ovoce i na vodách, kde jsou rybáři schopni odnést každou šupinu. Dále pak místní organizace, která se stará a každým rokem do přehrady nasazuje několik kusů ryb nad 70 centimetrů. Co na tom, že jsou to mnohdy nízké typy takzvaných „dunajáků“, jak jsem několikrát v článku zmínil? Souboje s takovými šupináči stojí za to! A nakonec výborná práce rybářské stráže ve smyslu bránění odvážení velkých ryb do soukromých revírů. Vypadá to, že svítá na lepší zítřky…
Hodně štěstí u vody!
Autor: Tomáš Horáček
Pěkně napsané stebou bych chtěl posedět na rybách a to bych nemusel ani chytat 😀😅