V zimě se čas neobyčejně vleče. Vodní plochy jsou již pod ledem a nám – tichým bláznům – nezbývá než čekat, až první sluneční paprsky začnou prohřívat promrzlou zem a probouzet přírodu k jaru. Během tohoto „nečasu“ nezbývá, než udělat pořádek ve věcech, které dostávaly přes rok zabrat a plánovat nadcházející sezónu. Že to tento rok s rybařinou nebude úplně divoké, naznačovalo stále se zvětšující bříško mé partnerky. A tak se těsně před příchodem jara vyklubala na svět malá princezna. Zdravá dcerka rostla den za dnem, tlak na prodání rybářského cajku jsem ustál a za dveřmi konečně stálo jaro.
Celou zimu jsem měl v hlavě myšlenku, že novou rybářskou sezónu začnu časně z jara na nevelké přehradní nádrži blízko bydliště. Abych byl schopen se po příjezdu z práce věnovat rostoucí ratolesti a partnerce, a zároveň ukojit loveckou vášeň, bylo nutností poohlížet se po místech, kde ušetřím čas dojížděním.
Přehradní nádrž tvoří z velké části betonová hráz. Anomálií je zde ostrov vzdálený necelých 160 metrů od břehu, u kterého jsem se rozhodl lovit. Samozřejmě je to mimo dosah mých dohozových dovedností, každopádně jsem se chtěl k ostrovu přiblížit. Proč? Zaprvé: Ze satelitních map vypadalo okolí ostrova mělce. A zadruhé: Místo zde bylo dostatečně klidné, což nabízelo velké šance k úlovku. K oné přehradě mě to táhlo z jednoho důvodu – absolutně nedokážu říct, co zde plave a jak velká je místní obsádka. Čím více je ale voda obestřena nějakým tajemstvím, tím více mě to k ní táhne.
A tak jednoho dne po příjezdu z práce beru do ruky spodový prut, marker, raketu a první várku krmení. Opodál sedí pouze jeden z místních domorodců a já prohazuji první metry vodního sloupce markrem, abych si udělal obrázek, jak dno přede mnou vypadá. Rovina, rovina a zase jen rovina. Čtyři metry hloubky bez výraznější změny reliéfu. No, nemám moc radost.
Ještě menší radost mám z toho, co se odehrává za mými zády. Ono Urban banx je dneska hodně stylovou záležitostí, ale průvody lidí za mými zády nejsou nic pro mě – musím do lesa. Během chvíle měním plány. Lov na místní lokalitě tak pro mě zůstává prozatím uzavřený a já se přesouvám na mou oblíbenou přehradu.
Změna plánu
Jako každý rok vím přesně, kde chci lovit. Sejdu dolů k vodě s kbelíkem v ruce a rozhlédnu se po okolí. Bohužel, tady máme další problém. V místě, kde momentálně stojím, je při normálním stavu hladina nad mou hlavu, ale momentálně mám vodu po kotníky. Přehrada je z důvodu sucha citelně níže a já se musím rozhodnout, zda budu riskovat a zkusím štěstí zde, anebo se posunu více do hloubi přehrady.
Při plném stavu jsem měl v plánu lovit na hraně starého rybníku. Za současných podmínek, kdy voda v přehradě stále klesala, je to téměř nesmysl, neboť by se mohlo stát, že následující den bych měl místo na suchu. Volám ještě strejdovi Jiřímu, se kterým se budeme na místě střídat, aby to rozseknul.
„Zkusíme přítok, už je dost teplo, ta ryba tam vytáhne,“ říká mi. Dávám mu za pravdu! Letos to ze zimy skutečně skočilo do léta, a tak sedám do lodi a jedu označit místo. Budeme lovit za hranou, kde je stále kolem tří metrů hloubky. Místo předkrmuji cizrnou a tradičně domácím boilie švestkové příchutě. Následující den opakuji proceduru s tím, že třetí den se mnou konečně půjdou k vodě i pruty. Celkem jsem se v těchto krátkých vycházkách poslední dobou shlédl. Pouze pár nejnutnějších věcí, které sbalím do batohu, futrálu na pruty a nic víc. Mám to takhle rád.
Plán zněl jasně – chytnout pěkného kapra – a to všechno vždy pouze v pár hodinách. Pokud to možnosti dovolí, časně zrána, anebo naopak až malý „tygr“ usne a já se budu moct odebrat k vodě s padajícím soumrakem.
První vycházky
Je ráno a vrnící budík naznačuje, že mám padat z postele. Moc rád bych dospal manko, které vzniká vstáváním do práce, ale touha potěžkat si divokého šupináče, je silnější. Během rána na přehradě nebývá zvykem, že by nějak extra foukalo, každopádně kontroluju pomocí aplikace Windy směr větru a taky předpověď. Do boha! Má foukat úplně jinak, než potřebuju, a to směrem do přehrady.
„Nic, náhoda je blbec,“ říkám si pro sebe během oblékání. Po půlhodině už kráčím lesem za svitu čelovky. Přes rameno mám pouzdro s pruty, a v rukou držím kbelík s krmením a rybářské křeslo. Je celkem zima, přes páru z úst místy ani nevidím na cestu, a tak jdu po paměti. Zanedlouho jsem na místě. Dávám loďku na vodu a jedu prohodit místo pár hrstmi boilie. Dobrých 55 pádel a jsem na místě. Zpoza kopce pomalu začíná svítat a vlnky skutečně míří směrem do přehrady, jak říkala předpověď. Nedá se svítit, dal jsem se na boj, jdu bojovat. V dalším okamžiku už nahazuji první prut do vody a následně i druhý. Pomalu vychází slunce.
Odpařující se voda stoupá k nebi a les za mými zády se probouzí. Tohle se nikdy neomrzí! Zimní čas strávený čekáním je rázem zapomenut. V těchto momentech je záběr od kapra už jenom bonus navíc. Fajn, po dvou hodinách bez jakéhokoliv pohybu už bych klidně ten východ slunce oželel. Klidně ať je „kaše“ jako prase, hlavně ať už je záběr! Levý prut mé modlitby vyslyšel – záběr. A jaký! Ukázkový padák…
Beru prut do ruky a zdolávám první rybu tohoto roku. Stal se jím cejn. Pouštím „lopaťáka“ zpátky a prut házím zpět na místo. Žádná další akce nenastala. Přesně, jak jsem očekával. Vítr byl ten den proti, ryba tam nebyla. Pevně jsem ale věřil, že jakmile se vítr otočí a začne vát na mou stranu, přivane s sebou i kapry. Místo jsem prohodil před odchodem pár hrstmi boilie a odjel domů.
Druhý den je jako přes kopírák. Opět jižní vítr, což znovu potvrzuje i předpověď. Nevadí, k vodě jdu i za těchto podmínek. Stejná procedura jako den předtím, sjedu autem k lesu, zapnu čelovku a za pár chvil jsem u vody.
Jestli je v okolí nějaký šupináč zjistím hned na startu. Napichuju jednu atraktivní nadipovanou kuličku a k ní přidávám plovoucí pink pepper – to vše našívám pod háček montáže D-rig. Pruty jsou na svých místech. Dokonce po chvíli hlásí levý záběr. Hmm, že by?
Po tom, co zdvihnu prut, necítím žádný odpor. Pouze nějaké cosi třepotající se na druhé straně. Za pár minut je vše jasné – tloušť. Druhá ryba a jiný druh. Jestli to tak půjde dál, ke kaprovi se prokoušu až na podzim. Jelikož se povětrnostní podmínky nezměnily a začal foukat silnější vítr směrem do přehrady, rozhoduji se neztrácet čas a balím. Pevně doufám, že se podmínky další den obrátí.
Severní vítr není krutý
Následující den se má vítr dle předpovědi otočit. Teď se pravda ukáže! Buď jsem místo vybral špatně a po dnešku se přesunu jinam, anebo se karta obrátí a cívka mého navijáku se nezastaví. OK, po prvních dnech to spíš vypadá na první variantu. Při ranním oblékání kontroluju, co říká Windy. Lehký vítr ze severu. Jo! Skáču do auta a uháním k vodě. Opakuji denní rituál.
Ano, bude to pátý den v řadě, kdy krmím a stále jsem nezavadil o kapra. Dnes se situace ale změní a já budu za KRÁLE lovu! Opět pod háček míří dipované kuličky s plovoucím pepřem, brodím se mělčinou a nahazuji do dáli. Tupý zvuk do tmy dal najevo, že montáž dopadla tam, kam měla. Druhý prut taktéž. Je pár minut po čtvrté hodině ranní a za chvíli začíná rozbřesk. Severní větřík čeří hladinu a vlnky konečně míří na mou stranu do zátoky. První hodinu jsem bez záběru. Druhou hodinu taktéž. Třetí hodinu si už hraju s myšlenkou, jestli taťka udělal dobře, že mě naučil chytat ryby. Třeba bych byl lepší včelař…
Úplně si nepřipadám jako král lovu. V podobných případech člověku běží v hlavě tisíce otázek. Jsou tady vůbec ryby za současných podmínek? Nemám oba pruty zamotané? Udělal jsem na montáži D-rig přesně tolik otoček fluorocarbonem jako to dělají největší kapacity?
Ve vzduchu byla cítit čím dál větší nervozita. Po sedmé hodině tuto nervozitu však změnila dvě krátká pípnutí, a poté plynulá jízda! Já? Můj prut? Nevěřím… Běžím k prutu a přisekávám. Konečně tah, na který jsem čekal. Krátké proklouznutí brzdy dalo najevo, že na druhé straně je moje cílová ryba. Během zdolávání vidím, jak se několikrát vyloupnul kapr na lovném místě. Konečně jsou tam! Krátký souboj a do podběráku navádím prvního šupináče. Pokládám jej na podložku, abych si jej prohlídnul a vyndal mu pevně sedící háček ze spodního pysku. Zbavuji jej háčku a otáčím se pro metr, abych jej orientačně změřil. Můj odhad je 80 čísel, na prvního kapra velká paráda! Sotva jsem se otočil, kapr jedním skokem mizí v přehradě. Tak jo…
Nevadí, důležité je, že jsou tam. Prut nahazuji s očekáváním, zda přijde další. A záběr na sebe skutečně nenechává dlouho čekat. Přisekávám a rybu po krátkém souboji ztrácím. Podle tahu ale opět ryba z pěknější sorty. Prut vracím na místo. Svou přítomnost dávají kapři najevo častými výskoky nad hladinu. Opět se potvrdilo pravidlo, jak velký vliv má na této přehradě směr větru. Od posledního záběru uplynulo pár chvil. I skákání kaprů na místě ustalo. Možná jsem je měl podržet a na místo zajet rozházet pár hrstí boilie. Neučinil jsem tak.
Z přemýšlení mě vytrhla plynulá jízda levého prutu umístěného na volné vodě. Přisekávám, držím prut, který se sklápí obrovským tahem směrem do přehrady. Povoluji brzdu a ryba si bere z cívky metry vlasce. Mám to rád! Snažím se rybu otočit, ale nedaří se, stále míří směrem do přehrady. Dno není úplně čisté, a tak nečekám, beru podběrák, skáču do lodi a pomalu se „pumpuji“ ke kaprovi. Vlnky naráží do přídi lodě a já se metr za metrem dostávám blíž ke svému soupeři. Za chvíli jsme v bezprostředním kontaktu.
Dostávám se k uzlíku odpalovky, která míří momentálně přímo pod loď. Ryba mě i s lodí otáčí několikrát kolem své osy, ale stále se mi nedaří spatřit její obrys. Nakláním se ze strany lodi a konečně vidím pod sebou v čisté vodě tělo šupináče. A ne malého! Na hladinu míří bubliny o velikosti dlaně. Kapr se pomalu unavuje a já ho dostávám k hladině. Beru do ruky podběrák (ano, opět ten stejný se zlomenou násadou, kvůli kterému zajisté jednou vypadnu z lodě), natahuji se a unaveného kapra podebírám. Bože, to je pupek! Krásná zlatá jikernačka.
Prut pokládám do lodě, podběrák opírám o konec lodě a volám kamarádovi: „Kámo, mám velerybu, přijdeš mě cvaknout?“ „Hov*o, tys něco chytil, to není možné!“ zazněla upřímná slova z telefonu. „Do pěti minut jsem tam,“ dodal. A tak pádluji se zlatavým pokladem zpět na místo, poněvadž mě celkem odtáhnul.
Přijíždím ke břehu a pokládám kapra na podložku. Jikernačka jak víno! Dávám jí do vážící tašky a kouknu kolik tahle lejdy váží. Šestnáct kilo čisté váhy! Nazdááááár, krasavice! Než kámoš dorazí, dávám ji odpočinout do vody a prut vracím na úspěšné místo. Brodím se mělčinou 20 metrů, opřu se do prutu a pár metrů před dopadem olova o hladinu brzdím omotávající se cívku. Když se vracím zpět s prutem do vidliček, vynoří se z lesa kámoš s foťákem. „Tak ukaž!“ říká mi. „Ty krááávo, pěkný, komu ho prodáme?“ vtipkuje. Ale moc k smíchu to není. Místní voda v posledních letech trpěla odvozem pěkných ryb do přilehlých soukromých revírů. Pevně doufám, že je tato doba již za námi…
Když rozepnu vážící tašku, konečně vidíme krásu kapra. Divoký šupináč bez vady s obrovským břichem. Další klenot přehrady, kvůli kterým se zde s radostí vracím. Kapra beru do rukou a pořizujeme první snímky.
Skutečně čistý kapr. Nechyběla mu jediná šupinka a v ústech nebylo poznat, že by byl někdy chycený. Poslední fotka z dálky a kapra vracím zpět do jeho živlu. Snad se ještě v budoucnu setkáme.
Dvě vycházky bez ryby byly zapomenuty. Ryby byly na místě a bylo třeba je udržet. Jedu na místo rozházet pár hrstí boilie. Do 10. hodiny mám další tři záběry – bohužel všechny kvůli vázkám ztrácím. Všechny si vzaly po záběru několik metrů vlasce, takže opět z kategorie větších. Severní vítr ukázal svou sílu. Po hodině a půl od poslední akce balím a mizím domů.
Pokračování příště…
Autor: Tomáš Horáček
