Je to dnes jinak než před třiceti lety? Tahle otázka mi vrtala hlavou. Procházel jsem se letos v srpnu mimořádně bez prutů kolem řeky Opavy pod vojenským splavem. Stával tu most, po povodni v roce 1997 uplaval, na jeho místě vyrostl nový. O kousek níž ční základy mostu ještě staršího. Lidi se činí, řeka si plyne. O pár desítek metrů u vody rybář. „Hm, divné,“ řekl jsem si, chytá ve vodě kolem metru na těžko. Sestoupil jsem z pěšiny k vodě.
„Dobrý den, jak to jde?“
Málobělovlasý stařec ke mně otočil hlavu.
„Ale… Stojí to za prd. Byl jsem tu – od sedmi – a ani ťuk…“
Pomalu a přerývaně. Vybledlé modré oči. Šlo na desátou. Podíval jsem se na jeho pruty, třímetrové Sony stejně vybledlé jako jeho oči. Na nich Stabily 321. Znám ten typ navijáku, taky jsem si ho koupil. Někdy v roce 1980. Chytal na jeden prut na plavačku, špunt jak na štiku, druhý prut na těžko. To všechno ve vodě k pasu.
„Že jsem tak smělý, co tu vlastně chytáte?“
Chvilku trvalo, než odpověděl.
„No… Chytám kapry!“
Kapři v Opavě sice jsou, ale v mělké proudící vodě… Třeba je ten děda chytá nějak fikaně.
„Co tam dáváte na těžko?“
Voda v korytě se mlela tak nějak výsměšně.
„Abych pravdu řekl – mám tam – půlku hrouzka..“
Je to venku. Co mu na to říct? „Na rybku se přece kapři nechytají. To spíš candát, úhoř, štika. Ale kapr? Bleděmodré oči klouzaly po hladině.
„Před třiceti lety se kapři na hrouzky chytali – teď je Opava bez ryb – chodím sem jen ze zvyku – asi se na to vykašlu a půjdu na houby…“
Přepolkl jsem. Před třiceti lety jsem chytal taky. Prut štípaný bambus, později plný dvoumetrový žlutý Tokoz, naviják Reex. Málo rybářů, takže hodně ryb. Ale hrouzci jako nástraha na kapry? To nežeru – a kapři taky ne.
Ale co.
„O padesát metrů níž je zátočina a hluboká voda tak dva metry. Minule jsem tu chytil štiku, nějaké ostroretky..“
Chvilku to trvalo, pak nesouhlasně. „Já vám nevěřím.“ Vzdal jsem to. Děda vězel po uši v minulém tisíciletí. A chytal nejspíš na jiné planetě.
Úkol splněn..
Odpoledne jsem šel na ně. Na prutech nové navijáky s bojovou brzdou. Minule jsem chytal na svém místě s feederem. Nahodil jsem prut, položil ho do vidličky a dál jsem zkoušel lehkou čtyřmetrovku se splávkem.
Feederový prut ve vidličce se ohnul, skočil jsem po něm, brzda natvrdo, ryba mi prut natvrdo sklonila, vlasec praskl a já tam stál jako blbec. Tak jsem se zařekl, že příště bojové brzdy. Ono by se dalo mít pořád brzdu na volno, ale mít na prutu rybu a druhou rukou usilovně utahovat brzdu, to se mi nechtělo. Takže brzda natvrdo a vymstilo se mi to. Proto bojové brzdy.
Když zabere kapr, může si odmotávat vlasec dle libosti. Pak se do toho vložím já, utáhnu bojovku a nastane zápas. Aspoň tak jsem si to představoval, proto bojové brzdy. Jenže kapři to asi tuší a záběr – ZÁBĚR – nepřicházel. Nic, budu připravený.
Nahodil jsem dva feedery, měkké reflexní špičky se lehce ohnuly, zaklekl jsem do bloků – pardon, sedl jsem si na rybářskou židli. Nade mnou čněla mohutná olše. Byla by tam pořád, jenže se do ní dali bobři. To je ouvej.
Bobr je dobrácký pantáta s velkým plochým ocasem, ryby ani lidi nežere, zato občas kácí stromy u řek, aby měl z něčeho stavět hráze. A jsme bezradní. Bobři se nesmějí střílet a tečka. Stromy prostě občas padají do řeky Opavy, bobři zatím žádné hráze nestavějí, ale všeho do času. Asi bych se měl zeptat dědy, jestli viděl bobry. Jo, a on mi jen řekne, že před třiceti lety tu bobři nebyli. Tak nic…
Špička levého prutu se zachvěla. Pak zase a nějaká paní ryba se uráčila pozřít nástrahu. Zvedl jsem prut, zaklapl bojovku a vyděšená plotice vyjela z vody jako blesk. Aspoň něco.
„Dobry dén!“
Na břehu nade mnou stál kluk s miniprutem. Bylo mu sedm let, sám mi to později řekl.
„Můžu u vás nahodit?!“
„Můžeš, ale ne tam, kde mám nahozené pruty.“
Nepoděkoval. A s rozšířenýma očima nahodil špunt. Asi metr a půl od břehu. Zachrastilo křoví.
„Dobry dén!“
Další dva hošíci. Jeden z nich s dalším dětským prutem. Štípaný bambus? Kdeže, dvoumetrový teleskopek.
„Taky si tu můžeš nahodit.“
Dva metry ode mě vylezl na kámen ve vodě a chystal se nahodit splávek – příliš těžký. A háček nemístně velký.
„Počkej.“
V duchu jsem viděl scénu z nějakého pětasedmdesátého roku, ale pořád živou. Jako malý hošík jsem chytal na Bečvě. Samozřejmě s prutem ze štípaného bambusu. Napíchl jsem ouklejku a chtěl chytit štiku jako dospělí, ovšem neměl jsem žádné papíry. A štika jako na potvoru zabrala na mou rybičku. Rozklepalo se mi všechno, ale štiku jsem dotáhl na břeh. Celý výjev pozoroval rybář. Viděl, že jsem na konci sil a ještě nebylo dobojováno. Došel ke břehu, vytáhl štice háček, změřil ji a řekl:
„Měří čtyřicet pět centimetrů. Jsi dobrej, můžeš si ji nechat.“
Rybář mě mohl od vody vyhnat. Ale udělal něco jiného. Dal mi štafetu dál. A já ji dávám taky dál. Prut, ne štafetu.
Odřízl jsem příliš velký špunt klučíkovi z udice. Místo něho menší, příslušné olůvko a háček jak nehet na malíčku.
„Zkus to.“
Hoch poděkoval a nahodil. Slunko hřálo, voda se vodila a já tu měl na břehu školku. Třetí hoch nechytal, měl na starosti umělohmotný kyblík. Ukázal mi ho. V kyblíku byl malý tloušť.
„To jsme chytli.“
Naštěstí klučičí trojka nic nenalovila a přesunula se ode mě dál, kde to prý bude brát víc. Zase jsem uvelebil v křesílku. Pohoda. Pohodááá! Pak náhle skončila, protože pravý naviják se rozbzučel. Ne nějaké poklováníčko, ale ZÁBĚR. Na feederových prutech je fajn, že tam jsou velejemné špičky, tudíž každá ryba se tváří důležitě. Chvíli jsem ji vodil, plula pomalu proti proudu, pak vykoukla na hladinu. Solidní ostroretka, přes čtyřicet. O patnáct metrů níže stáli tři chlapíčci a hleděli na mě s rozšířenýma očima.
„Hej! Chcete ji?“
„ANÓÓÓ!!!“ Vyslali běžce s kyblíkem a měl i suchý nový vezírek. Uctivě poděkoval a metelil zpátky.
„Týý jo. Ostroretka!“
Natěšení, že máma udělá rybu k večeři, sbalili vercajk a odešli. Chytl jsem pár plotic, další ostroretku, ovšem malou, cejna, lína… Začalo se smrákat. S povzdechem jsem se zvedl, dal zbytek návnady vodě, sklapl křeslo, složil pruty, vidličky, podběrák…
Tak jak to bylo před třiceti lety? Doba se moc nezměnila, zato my jo. Málobělovlasý stařec sice žije, ale jako by nebyl. Zasekl se někde před …ceti lety. Rybář z Bečvy asi nežije, ale jeho rybářský odkaz ano.
Kluci žiji úžasně, místo mobilů řeka a ryby.
Je říjen, kluka jsem potkal v supermarketu, hned se ke mně hlásil. Říkal, že už má dětský rybářský lístek a ptal se, jestli náhodou nemám nazbyt ten malý splávek.
No to víš, že mám, rybaříku…
Autor: Marek Kupec
Ilustrační foto: autor a archiv InRybar.cz
