Opava měla před 2. světovou válkou sedmnáct nevěstinců, nejznámější byl hotel U červeného raka v Krnovské ulici. To mi vykládal mírně podroušený kmet v hospodě Zátiší u vojenského splavu. Poslouchal jsem ho napůl ucha, protože jsem byl zasmušilý. Rybář jak vyšitý, pruty opodál a – pršelo.
„Zaplatím,“ zavolal jsem na hospodskou a odešel ke dveřím hypnotizovat déšť. A přece! Šedivo odtáhlo a lijavec s ním. Slunce najíždělo. Paráda! Půlka srpna, ovšem ryby v řece Opavě v porovnání s minulými lety moc nebraly. Každý správný rybář má po ruce několik podobných argumentů, proč neberou. Horko, malá voda, kolísání tlaku…
Před několika dny jsme s Pajou byli na dovolené u Jindřichova Hradce, sjeli jsme na kolech Českou Kanadu a odskočili si do Třeboně vzdálené přes dvacet kiláků. Na náměstí měli turisty a v kašně koi kapry. Hledal jsem rybářské potřeby. Našel jsem tam hovorného staříka. „Vloni jsem nachytal třista kaprů, osmačtyřicet jsem rozdal známým. Na oběd si dám celého kapra jen tak, na posezení.“
Požádal jsem o nějaký splávek. Zamrkal očima, jako že ví a vytáhl splávek přibližně 30 centimetrů dlouhý. Zavrtěl jsem hlavou a požádal o menší. Pokrčil rameny a vytáhl splávek o deset centimetrů menší. Opět jsem zavrtěl hlavou. „Proboha na co to chytáte, na hrouzky?“ Rybář kdysi závodil na kole za Rudou hvězdu nevím jakého města, našli jsme společnou řeč.
Jeli jsme pak u Třeboně kolem Rožmberka. V jedné chvíli jsem zastavil. Ve vodě u břehu byla mrtvá dobře metrová štika. Za chvíli jsme natrefili postupně na tři velké kapry, pohupující se bez života na hladině rybníka. Nedostatek kyslíku. Na hrázi Rožmberka měli kapří hranolky. Ve zbytku Česka bramborové. No jo, Třeboň.
Nenápadná řeka Opava
Ujížděl jsem po břehu Opavy přes most a pak dvě stovky metrů dolů na mé oblíbené místo. Tři stovky kaprů. Na jaře jsem pod palhaneckým splavem nechtě chytil kapříka, když jsem chytal rybičky na červy. Takže ještě dvě stě devadesát devět, cheche… Šibeniční humor. Na místě jsem postavil kolo a díval se na strmý a aktuálně mokrý břeh. Dostat se dolů za sucha bylo o hubu, za mokra o pošetilost. Proto o flek moc rybářů nemá zájem.
Ale jsem rybář urputný! První kroky s pruty, rybářskou židlí a kyblíkem s návnadou po šikmém svahu porostlém trávou. Opatrně to jde. Následuje pásmo stromů a keřů. Onehdá jsem mezi vegetací javorů, která se o mně otírá, ztratil šroub u židle. Sakroval jsem, protože bez důležitého šroubu je rozkládací židle k ničemu. Pár hodin jsem strávil bez židle, druhý den v rybářských potřebách nová židle. Šel jsem s ní zase dolů s rybářskými saky paky. Mezi stromy a keři u země se na mě bezhlese chechtal starý šroub. No, od té doby mám dvě židličky, ta nová čeká, až na ni zase přijde řada.
Po chvilce vymotání se z vegetace následuje chvilka oddechu, rozevřela se přede mnou hladina Opavy. A pak nejprudší sráz přímo k vodě. Kdo má špatné brzdy, zajede po kolena do ní. Kdo je na tom dobře, zůstane stát na metrovém vodorovném břehu.
Rybičky po dešti dělaly kroužky, do toho dělal pořádek nějaký bolen, však na tebe dojde, kamaráde. Nahodil jsem feederový prut ke druhé straně, u té mé je mělko. Chtěl jsem přitáhnout nástrahu, aby se vlasec napnul a – kruci, visel jsem! Vázka! Prostě něco, co nástrahu nepustilo. Co teď?
Na břehu s šestnáctkou vlascem a měkkým prutem se toho moc dělat nedalo. Buď utrhnout, oželet a navázat novou montáž, nebo vstoupit do vody a pokusit se nástrahu uvolnit ručně. Zvolil jsem druhou rychlou a drsnou možnost. Svlékl jsem se a vstoupil do řeky. Dobré brzdy jsem sundal. Na začátku bahýnko, pak kameny. V místech mé nástrahy mi voda dosahovala ke krku. Nohou jsem na dně uvolnil montáž a a vydal se zpět. „Píp píp!“ To konipas přilétl na větev vrby a poťouchle se konipásl na rybářských trampotách.
Oblékl jsem se do řádného rybáře, nahodil dva pruty, usedl na sesli a zasnil se. Po vodě přijížděly dvě kachny, jako jestli mám něco na zob. Konipas odlétl, zato přilétl ledňáček. Ve větvích vrb a javorů sebou mleli divocí holubi. V trávě něco zachrustalo – to myšice polní, za chvíli ji budu odhánět nohou, aby se nedostala ke kyblíku s návnadou a dalším laskominám, jako je foukaná kukuřice a masní červi.
Reflexně červená špička levého prutu se pohnula, hrouzci a plotice začínali oždibovat nástrahu. Myšice se ostražitě blížila k futru. Kachny se vlnily ve vodě tak metr a půl. Ledňáček naproti na keři to všechno sledoval. Levý prut se začal lehce chvět. Když se špička prutu takhle zachvívá, je to A) hrouzek obecný B) hrouzek obecný C) nevím. Zasekl jsem a byl to – HROUZEK. No jo no… Kdyby tu byl stařík z Třeboně, dal by mi další splávek gratis, haha…
Setkání s 298kou
Pravý prut se ohnul a cívka začala stříbrně zvonit. Ještě že mám bojové brzdy, jinak hned urvu vlasec, nebo v horším případě celý prut zmizí ve vodě a já budu za rybářské finty neznalé děcko. Uchopil jsem feeder a zvedl – zasekávat netřeba. Ryba si z cívky navijáku brala další metry. Řeka má tak dvanáct metrů našíř, ovšem budulínek je už asi dvacet metrů ode mě a ujíždí po proudu.
Naviják bzučí prostředně, ryba nesviští jak splašená, nikam se nehrne, ovšem udržuje si tempo. Padesát metrů! Zkusil jsem zaklopit bojovku a rozdat si to na férovku. Ani náhodou! Prut se ohnul jak nikdy a vlasec hrozil přetrhnutím. Zase jsem odklopil bojovku,však je čas. Sedmdesát metrů! Na cívce mám dvě stovky metrů vlasce. Mám? Kolik vlastně? Ne celé dvě stovky, sto osmdesát, nebo míň?
Já to prostě nevím! Koho by to taky napadlo, když je na malé řece, jako je Opava? Celý život potřebuje tak třicet metrů. Jenže rybář míní, ryba mění. Osmdesát metrů! Klidně a umíněně míří pořád dál po proudu Opavy. Cívka navijáku začíná zvonit stříbrně zlověstně. Sto metrů! Stojím na břehu, prut ohnutý, popatřím na cívku navijáku a – čirá hrůza!!!
Nový japonský vlasec Raptor končí a začíná letitý český silon. Kdo by si to pomyslel? Já teda ne… Starý silon sice držel, ovšem metry z navijáku ubývají. Sto deset metrů! Kde ten velemacek skončí? Měkký feederový prut ohnutý v ladný čtvrtkruh taky držel, ovšem poslední metry vlasce končí, stříbrné tělo cívky pod vlascem prosvítá. Tak takhle to skončí? Poslední metr vlasce se napne a pak se zákonitě utrhne. Rybáři zbude holý prut, roztřesené ruce a nejtemnější myšlenky.
Jenže na sto třiceti metrech naviják ztichne. Ryba hází ručník do ringu. Nejvyšší čas, zbývá jen několik metrů a pak tragické finále. Zkusím zlehka navíjet. Nejde to! Jako bych visel. Kývám prutem zprava doleva. A fakt, óbrryba se ozvala, mezi ní a mnou byly a nejsou žádné potopené kameny nebo stromy. Už je to veselejší. Pomalu navíjím. To tam je strojové tempo po proudu dolů.
To něco ve vodě je unavené. Na řadě jsem já! Kdybych měl těžký kaprový prut s vlascem pětatřicítkou, šlo by to rychleji. Ovšem feeder je tak akorát na ostroretky a cejny. Takže v opačném gardu – sto metrů. Vítám nový Raptor na bubínku jako ztracené dítko. Slunko zašlo, sešeřilo se. Nikde jako na frasa žádný člověk, aby o tom mohl vyprávět. Hemingwayův Santiago v českých podmínkách, chichi…
Veleobr křižuje řeku jak plachetnice v protivětru. Ale stále ho pomalu přitahuju. Padesát metrů! Levý prut na vidličce je stále nastražený přes řeku. Kdyby se ryba rozhodla nejet přímo ke mně, ale proti proudu, problém. Vlasec by se překřížil s dalším. Takže jsem naviják levého prutu odjistil a dal prut z vidličky do vody. Vlasec tak začal kopírovat dno a přestal být nebezpečný. Nesem ten, co žere seno, ni? Dvacet metrů!
Už jsem unavený i já, ale je třeba vydržet. Pět metrů ode mě, ale nevzdává to, přeplave vlasec levého prutu ležící na dně a skutečně jede proti proudu. Ovšem nedaleko. Přitáhl jsem unaveného obra a levou rukou uchopil podběrák. Po zkušenostech s kapitální štikou jsem koupil větší. Na hladině se objevila kapitální tlama a pak zbytek těla. Kapr lysec! Ponořil jsem podběrák pod vodu a prutem, který svírala třesoucí se ruka, jsem kapra donavigoval nad něj.
Přenesl jsem zbytky síly a podběrák levou rukou rázně zvedl i s kaprem v síťce nad vodu, udělal vlevo vzad a kapr byl na břehu. Hurá! Kdyby tu byl stařík z Třeboně, asi by pokrčil rameny. Hic Opava, hic salta!, odpověděl bych já. Ezop svojí bajku zbůhdarma nenapsal. Staříku z Třeboně – ne 299, ale 298… 🙂
Autor: Marek Kupec
