Moravicéé, Moravicéé, zpívá se ve jedné písni. No, ono se vlastně nezpívá. Zatím ji nikdo nesložil. Aspoň nevím. Teče Bečva teče dolů korytem, odnikud nikam, hudl Vlasta Redl. Orlice zas šumí nad splavem, předla Zuzana Navarová. Přecházím přes most nad Moravicí v Kylešovicích a zní vodní píseň. Pak přibližně dvě stě metrů po pěšince a mohutné stromy skloní větve – je tu.
Nahodím, chvilku se kochám. Moravice nevešla do národních písní a asi je to tak dobře. Písně omšely, řeka je furt stejná.
A ejhle, něco se motá na háčku – hrouzek! Hrouzek obecný. Gobio gobio. Dám ho zpátky vodě a za chvíli – zase hrouzek! Zpátky vodě, nahodím a – ještě hrouzek. A další. A další… Mňo… To už by stačilo, ne? A světe div se – další gobio. A další. A neuvěříte – hrouzek! A pak hrouzek… Dost!
Jsou pstruhaři, sumcaři, kapraři, ale hrouzkař? Pokládám teleskopku a vezmu feeder. Nahodím montáž do půli řeky. Mám tam dvaadvacítku. Dřív jsme jako kluci dávali vlasec patnáctku. Na ostroretky. A pak na něco jiného – jelci, plotice, parmy… Jeden čas frčela mezi sedmdesátými a osmdesátými lety dvanáctka Leska z Východního Německa. Po létě jsme svorně usoudili, že Leska se moc motá, a praská, a vůbec – vrátili jsme se ke staré patnáctce. Teď patnáctka už není, zato jsou čtrnáctky, šestnáctky atd. Sáhl jsem po šestnáctce, ale oči mi už tak neslouží. Takže dvaadvacítka. Rybám je to venkoncem jedno.
Naviják bzukne a vodím první rybu. Ostroretka jak zamlada, hehe… A krásná, vysoká, stříbrná, elegantní, hrubo přes třicet. A další, ostroretky se stěhují, potvorky. Třetí je menší, kolem dvaceti centimetrů. A pauza. Buď se schyluje k velkému představení, nebo budu dvě hodiny sedět, pruty bez pohybu, pak otrávím sám sebe a ujedu pryč. Rybářovo čekání.
Duhový cestovatel
Za pět, pět. Pět. Pět, pět. A tak dále. Po dvaceti minutách se feeder probudí, protáhne se a cívka zahrčí tím kovovým zvonivým zvukem, který oblaží rybářovo osrdí. Hrčák! Prostě mohutný záběr. Zvednu prut, ryba je na druhém konci a drží se. Něco většího. Opatrně přitahuju a hádám – lín? Ostroretka ne, ty se asi odstěhovaly k jezu. Ryba krouží vodou při dnu a nemíní se vzdát. Taky se nemíním vzdát. Zatím plichta.
Ryba mění taktiku, opouští dno a chce si to vyříkat na férovku. Už ji vidím na deset metrů, ale co to je? Ryby znám všechny, ale tenhle tvor… No, prostě všechny ryby neznám, no. Rve se, tříská hlavou a ocasem jako boxer, který je otřesený, vrávorá, ale říká sudímu jsem dobrej, můžem. Sehnu se ke břehu a pómaluuu rybu přitáhnu. Na kolena, ruku do jejího domovského živlu, prsty obemknou studené tělo a – vyhrál jsem!
Je tu přede mnou přemožená na trávě. Jsem rybář mimopstruhový. A on je pstruh duhový! Zaslouží si to vysvětlení. Dvě stovky metrů nade mnou končí splavem pstruhový revír. Pstruh zřejmě sjel ze splavu a řádil v mimopstruhové vodě. Nevěděl jsem, jak jsou pstruzi hájení, jakou míru mají. Středem těla se táhne duhový pruh, odtud název. Ryba mimo svět mimopstruhový. Za půl hodiny další duhák. Paráda! To až budu v hospodě vypravovat…
Stíny se dlouží, slunce se láme k obzoru. Cosi prolítne kolem mě – netopýr! Spíš netopýrče, létá neohrabaně. Tak vloni ledňáček, letos netopýr… Prostředkem řeky něco plave. Hlavu má na hladině. Bobr. Doplave ke zbytku stromu na druhé straně, napůl na břehu, napůl ve vodě. Chvilku se se stromem objímá, pak jej stáhne ze břehu a utopí. Nejdříve sedím strnule, pak se ohnu pro foťák, bobr si mě nevšímá, hledí si kmínku. Už je pozdě na focení a vůbec.
Balím pruty, vytahuju konvičku z vody, z díry pod břehem něco zařve a doširoka se rozplácne, vlády se ujímají noční běsové.
Odcházím od řeky zrychleným krokem s husí kůží na zátylku a ani jednou se neohlédnu. Moravicéé, Moravicéé…
Autor: Marek Kupec
