Chytání úhořů nejde nemilovat! A to zejména proto, že tahle rybařina nabízí naprosto jedinečnou atmosféru. Všude okolo rybáře je černočerná tma, nádherný klid, kterým jen někdy pronikne hlasitý skřek nějakého nočního ptáka. Před rybářem visí jen dvě zářící číhátka, která jsou zatím nehybná. A pak to přijde! Číhátko vystřelí do prutu a po záseku je ihned jasné, že tohle bude úhoř. Tyto chvíle jsou v rybářském životě nesmírně vzrušující, a proto není divu, že jim propadá čím dál více rybářů. Ovšem úhoři neberou pokaždé jako smyslu zbavení. Abychom byli při jejich chytání úspěšní, je zapotřebí sledovat například počasí…
Už to není, co to bývalo! Ne, vážně – těch nocí, kdy se úhoři vyplazí ze svých pevností a hromadně táhnou revírem – těch prostě výrazně ubylo. Neříkám, že všude, ale na vodách, které navštěvuji, je tento „negativní jev“ smutnou realitou. Úhořů prostě ubylo, což je dáno i tím, že naše řeky pořád nejsou dostatečně průchodné k tomu, aby se tyhle nádherné ryby dostaly zpátky. Přesto! Existují momenty, kdy lze úhoře nachytat ve větším množství. A k tomu nám napomůže právě počasí…
VIDEO: Jak vypadá lov úhořů v dešti? Podívejte se na video!
Noc úhořů
Stojím u okna, po kterém se řinou tlusté prameny čerstvé vody. Venku prší, jakoby na nebi nade mnou praskl bazén. To je vody! V takových chvílích vždy tuším, že by to mohlo s rybami něco udělat, ale komu by se v takovém marasmu k vodě chtělo, že? Musím se přemlouvat! Ale pak nakonec stejně na sebe navléknu bundu, na záda hodím batoh se vším potřebným a do rukou beru dva pruty. Jdu na ně!
Procházím promočeným lesem, ve kterém při silném dešti stoupá nad zem hustá mlha. Těžké kapky naráží do čerstvého listí, zní to jakoby celý les hrál na šamanské bubínky. Jsem na místě! „Kruci, voda pořádně stoupla!“ procedím zuby. U břehu si všímám, jak je voda podkalená, jak se v ní míchá nejrůznější „harampádí“, které strhla dešťová voda.
Nádherný úhoř z deště…
Na háček napíchnu vždy po dvě rousnice. Ty se nádherně svíjí. Ale to není všechno! Aby úhoři mou nástrahu našli rychleji, tak žížaly namočím do dipu na úhoře. Jedná se o tekutinu, která smrdí jako „rozpáraná rybí zdechlina“, ale díky ní jsem letos nachytal fakt krásné úhoře. Bylo jich dost, a byli fakt dlouzí. Dip na úhoře nechávám 20 vteřin působit a pak nahazuji.
Jeden prut házím dále od břehu. Asi nějakých 40 až 50 metrů je kamenitá cesta, za kterou je hrana. Za ní se mělčina svažuje do větší hloubky, takže ryby po téhle hraně šmejdí po všem dobrém. Druhý prut pak nahazuji asi 15 metrů od břehu. K zatopenému keři, u kterého se drží spousta chutné potravy. Až začne ta pravá noc, úhoři tady určitě budou šmejdit po něčem dobrém.
Tohle je už hodně slušná ryba! Když prší, šance na takového úhoře není malá…
Kouknu na hodiny, které ukazují 22:20. Jsem tady přesně, protože na tomhle místě mi úhoři začínají brát nejdříve o půl jedenácté v noci. Jsem připraven! Čas plyne a pořád se nic neděje – půl jedenácte, tři čtvrtě na jedenáct, jedenáct. Pořád nic! Začínám nervózně přešlapovat na promočené zemi. Voda se mi roztéká po hlavě a ramenech a už jsem pořádně promočený. „Takže dneska nic? Fakt tady promoknu zbytečně?“ řeknu si.
Je půl dvanácté… Znova přehazuji. Rousnice jsou v pohodě, jen je znovu namočím do dipu na úhoře. Fuj! To je smrad! Z černočerné tmy se jen ozývají zvuky dopadajícího olova. Úhoři, máte to tam! Déšť zesiluje. Rozhodně to nevypadá, že půjdu domů bez kapuce. Koukám na hodiny – 23:35 hodin. V koutku oka si ale všimnu, jak svítící číhátko třískne do prutu.
Dešťový opar: Focení v promočeném lese, ve kterém se „rodí“ nová mlha není snadné
Sekám! V prutu cítím krásně tvrdý tah ryby, která se nechce odlepit od dna. Tohle může být jediná ryba! Po chvíli tah povoluje a já v kuželu světla čelovky vidím svíjející se tělo úhoře. Krásná ryba! Tenhle není nikterak velký, ale alespoň jsem nestál v tom dešti zbytečně. Nové rousnice namočené v dipu na úhoře míří na stejné místo, které je dále od břehu. Ještě mám „kousek“ času…
Nad sebou slyším, jak se padání kapek z těžkého nebe zrychlilo. Tohle je přesně to počasí, které úhoři tolik milují. Čerstvá voda strhává všemožnou potravu do vody, takže úhoři aktivně hledají. Jen je zaujmout! Velkou rousnicí a silným pachem. Brnk! Všímám si, že číhátko na prutu nahozeného u břehu se pohnulo. Třísk! Světýlko práskne do prutu. Další záběr! Sekám! Teď je tah o poznání tvrdší. Tohle bude hezčí ryba. A taky že jo! Po chvíli mám v podběráku úhoře, který měří přes 75 čísel. Tohle je už pěkná „hadice“.
Úhoř, který zabral na dvě rousnice namočené v dipu na úhoře…
Jaký je čas? 23:50 hodin. Mám deset minut. Prut okamžitě letí k potopenému keři u břehu. Třeba tam ještě jeden bude. Upravuji číhátko, aby vše bylo připraveno, když v tom vidím na druhém prutu, že mám záběr. Okamžitě přiskakuji a sekám! Další pěkná ryba! Prut je hodně ohnutý a tah tuhý. Protivník se vůbec nechce odlepit od dna. Nakonec ale nemá šanci, protože já chci fakt vyhrát – už jenom proto, že jsem u vody promokl jako kus hadru.
Po chvíli se mi daří dostat úhoře na břeh. Je krásný! Nádherný! Neuvěřitelně tlustý! Luxusně zbarvený! Do 80 čísel mu nechybí mnoho, ale to je mi jedno. Je to prostě krásná ryba, za kterou jsem svatému Petrovi nesmírně vděčný. A jsem taky nesmírně vděčný za to, že žiji v té rybářské generaci, která se ještě s úhoři může setkávat. Kdoví, jak dlouho to bude ještě trvat. Přesto věřím, že takovýchto propršených, úhořích nocí ještě několik zažiju.
Byl bych za to rád…
Autor: Viktor Krus
