Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pravil kdysi starořecký filozof Herakleitos. Stojím v řece, dívám se na prsty u nohou, řeka je jiná, voda je jiná, čas je jiný – vše plyne, nic není stejné. Jako špunt jsem se narodil, vyrostl, zešedivěl a řeka, ať už je to Bečva, Dyje nebo Opava, je stále stejná a přitom pořád jiná.
Nedaleký Sádrák, neboli oficiálně Stříbrné jezero, nebyl do roku 1964. Těžil se tam od konce 19. století sádrovec do stále větší hloubky, pak ve čtyřiašedesátém vyrazil mohutný proud vody, lidi utekli a vznikl Sádrák. To je jiný případ, jezero má počátek v minulém století a je nehybné. Řeka někdy v době prehistorické a pořád teče. Vylezl jsem z deseticentimetrové vody pod vojenským splavem. Bylo teplo, světlo, půlka července.
Projížděl jsem na kole pod zelenými korunami stromů. Řeka se pod mostem zařezává hluboko do země. Lidi, kteří chodí po cestě, stěží zahlédnou vodu, natož rybáře. Třeba důchodce Heinricha, který sedí na břehu a pořád vesele nadává. Za svůj největší úspěch považuje fakt, že NECHYTIL rybu.
„Nahodil sem na Sadraku na štiku tam v rohu u budy, co je je rakos. Tam je největší hlubka. Za dvě hodiny se špunt potopil, říkal jsem si fajn, je tam štika. Jenže kača se nehnula, jako by něco toho hruzka schlamstlo jak nic. Až pak se splávek pod vodum rozjel. Něchal jsem to tak pět metruv a pak zasek. No, zasek. Tak sem se rozkročil, utah brzdu a švihnul jsem s prutem a čtyřicitkou sylonem, ale ryba si toho jaksyk něvšimla a plula dál ode mě s hruzkem v hubě. Až si potem všimla, že něco něni, jak ma byč. A začal boj.
Tři čtvrtě hodiny trvalo, než se znavila. A já tež, co ti mám pravět, měl sem toho plne zuby. Ale pomalu jsem ji tahal ku břehu. Až nakonec par metruv od břeha se ryba zaryla do blata, vyvalilo se bahno, prostě nechtěla se dal tahat. Co s ňou? Jako bys pověsil sylon na strom ve vodě. Paru razy sem zkušal ruzne figle, nic se něhnulo, nakonec jsem to urval. Myslim, že to byl sumec. Nad moje sily, fertyk.“
Potřásl hlavou, jako by nevěřil tomu, co sám zažil.
„Seru na to, něberou, balím a jedu dom.“
Začal navíjet vlasec, pak vytáhl vidličky a měl se k odchodu. Zapeklitá věc, ti sumci. Nikdo je tam nechytá, protože je zakázáno lovit z loďky. Proto se všichni specializují na kapry ze břehu. Podle záznamů místní organizace se sice vytáhne pár sumců do metru, ale větší ne. A přitom tam jsou, podle hospodáře jich tam svaz co rok nasazuje několik. Ovšem ulovit sumce ze břehu podle členitého hlubokého dna, kde je místy až osmnáct metrů, představuje výzvu. Asi jako vlastními silami začít létat.
Heinrich zmizel, odjel jsem proti proudu přes most na druhý břeh řeky, mé místo. Proud se lomí k protější straně, tady tůň. Ten Heinrich se nezdá! Každý rybář se chlubí, jakou největší rybu chytil. Heinrich mi říkal jako zajímavost, že téměř chytil – takže vlastně nechytil – něco jako sumce. Asi ví, že nejdůležitější je chytat, ne chytit.
Vytáhl jsem napřed lehkou třídílnou děličku, co kdyby nějaká rybka na štiku, mám čas. Nahodil jsem na červa. Nic se nedělo. Tahle řeka je úžasná, i kdyby tu ryby nebyly. Ale jsou. Jenže v té chvíli nejsou. Anebo? Zasekl jsem a tloušť průzkumník vyletěl z vody. Mňo! Chtělo by to na štiku nějakou plotici! A za chvíli byla…
Vzal jsem těžký teleskop Bando Sphinx na štiky, napíchl plotici za hřbet a nahodil. Splávek se postavil, uvolnil jsem brzdu a sedl si. Bylo půl sedmé. V červenci odpoledne světlo a teplo, v prosinci hluboká zimavá tma, přemítal jsem. Řeka je nádherná, i kdyby byla bez ryb. Ale ryby tu jsou a lidi jsou lovci. Strakapoud na stromě přes řeku přičinlivě klove. U pravé nohy v trávě se něco šustne. Starý známý potkan se mě němě ptá – máš něco? No to víš, frajere! Vyndal jsem z kyblíku hrst krup, kukuřice a strouhanky a naservíroval jsem mu gáblík.
Kačena se potopila. Aj! Mrkl jsem na hodinky, bylo půl osmé, pořád světlo. Ale divné – splávek nikam nejel. Ach Heinrichu, že by sumec na řece??? No nic, prut do ruky, vyčkávací poloha, pak jsem utáhl brzdu a zasekl. Prut Bando, který v mých rukou obvykle působí jako poleno a ohyb je pro něj cizí slovo, zapraštěl a ohnul se do půlky. Ty vogo!
Brzda zabzučela a tvor-netvor pomalu odplouval k protějšímu břehu. Se štikami kolem šedesáti cenťáků se obvykle nepárám, pětatřicítka vlasec, mohutný naviják a těžký prut zaručují dobrý výsledek. Jenže tohle je jiné! Tohle ve vodě mě a solidní náčiní normálně přetlačilo. No nic, počkám si, až se unaví.
Ryba křižovala řeku sem a tam a já začal navíjet. Nechala se dovézt až téměř ke mně. Hlavou mi bleskla zasutá vzpomínka. Někdy v polovině devadesátých let v létě jsem užasle sledoval Jaryna, který mě přes Bečvu neviděl, protože napjatě sledoval kačenu. A štiku, která pozřela nástrahu. Pak se rozjela, Jaryn zasekl a štika vyjela k hladině, kdo že ji to otravuje. Byla obrovská! Ani moc nebojovala až do chvíle, kdy ji Jaryn přitáhl. Pak vyndal malý, tenisový podběrák na pstruhy! Do něj se štice vešla akorát hlava. Nevím, proč chtěl absurdně malý podběráček použít. Každopádně jí ho na nestvůrnou tlamu nasadil, jí se to nelíbilo, švihla ocasem, vyrvala mu přitom podběráček z ruky, jeho rukojeť začala kývavým pohybem mizet.
Štika prostě odplula i s podběrákem na hlavě a vlasec praskl. Nebohý Jaryn zařval, švihl s prutem do houští, dřepl a skryl hlavu do dlaní. Tiše jsem odešel, nebylo dobré se ho v tu chvíli ptát. Ale zkušenosti nabyly zásadního významu.
Musím se zase soustředit! Ryba dojela tak dva metry ode mě a šlus. Dál ne. Nechal jsem brzdu napůl povolenou a špičkou prutu jsem kolohnáta pooomaaaliiičkuuuuu přitahoval. A aj! Měla ještě dost síly, vzchopila se a jsme tam, kde na začátku – tak patnáct metrů ode mě. Znova! Těžký prut držel, ovšem má paže se začala třást únavou. No, zkrátím to…
Veleryba to zkusila ještě čtyřikrát. Nechala se přitáhnout a pak odplula. Umíněná! Já taky umíněný! Každý chce jiný výsledek. Konečně jsem ji roztřepaný dostal ke břehu, kde se položila na bok. Štika nádherná, vídal jsem ji jen v časopisech. Teď ji vyndat na břeh. Jenže jak??? Levou rukou jsem šátral po podběráku. Byl k smíchu, nebyl sice tenisový na pstruhy, jenže na tohle veličenstvo? Leda že by se tam do toho podběráku nějak smotala. Haha…
Ležela vysílená na hladině přede mnou a černým chladným štičím okem po mně koukala, schválně, co teď se mnou uděláš? Přidřepl jsem, v pravé roztřesené ruce prut do oblouku, levou jsem ji šťouchl podběrákem. Škubla sebou, ale už se nedokázala vzchopit. Takže jsem pod ni zlehka vsunul podběrák. Trojúhelníková hlava podběráku má asi půl metru. Štika přibližně metr. Zdola jsem nabral do síťky štičí tělo, to se prohnulo. Jak vzpěrač v nadhozu jsem vyzvedl zubatici z vody a postavil se. Odhodil jsem už nepotřebný prut, udělal jsem štikou v podběráku čelem vzad a klesl jsem na břeh. Byla a je moje až do věčnosti.
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Rybář vstupuje ixkrát do jiné, stejná mu jen připadá…
Autor: Marek Kupec
Ilustrační foto: archiv InRybar.cz
