Bylo sychravo. Slunko zalezlo, zato mraky vylezly – vítej, Paní Zimo! Vyměnil jsem kraťasy za khaki kalhoty a rybářská bunda, která visela ve skříni, se slastí otřepala. Jen pruty jsou stejné, na ty se chytá pátek, svátek, léto, zima. Jel jsem na kole k vojenskému splavu přes řeku Opavu. Místa pod ním jsou slibná, však na ně přijde čas a je dobře, že ještě nepřišel. Jako když člověk celý život sní o Tahiti, nakonec fakt zbohatne, opravdu letí na Tahiti a místo snění najde domorodce počítající dolary a dílem chatrče, dílem hotely, prostě lidojem. Je dobré snít – a ne proměnit sny ve skutečnost.
Na začátku ohybu řeky nedaleko jezera na mě čekalo ideální místo. Vede k němu příkrý svah, kde rybáři neradi chodí, raději mají to jezero, kolem celé jeho délky vede široký chodník a navíc je tam parkoviště – taky takový miniaturní lidojem. Když tam organizace na podzim vysadila malé kapry, sedávali potom rybáři místo vedle místa a celkem nikdo nic nechytil. Zmatení kapříci pluli jezerem sem a tam a o potravu nejevili zájem.
Ale dobře jim tak. Rybaření na klidné vodě kousek od domu je nejpohodlnější a rybář – vystřelivší od unavené mámy a otravných výrostků – má aspoň NADĚJI, když už ne kapra. Na řeku rybáři nechodí, protože je pro rybaření těžká, únavná a pro jejich masivní kaprové pruty malá.
Co chytat?
Ale zpátky na tekoucí vodu. Slezl jsem strmý svah a rozbalil pruty. Feeder, lehká teleskopka, štikovka. Malá Opava je velká a přikalená, musel jsem sedět výš než přímo u břehu, protože kde bylo dříve sucho, je teď voda. Vyšší flek je malý, místo na dva pruty není.
Otevřel jsem konvičku-řízkovnici a vybral malou plotičku. No, vybral – v konvičce je právě jen ta jedna plotička, víc nic. Dříve za normálního stavu je ve vodě široká hezká zátočina, teď jí zůstaly tak čtyři metry, takže je zátočinka, a pak dravý proud. O pár metrů níž na samém konci zátočinky jsem nahodil plotičku a třímetrová štikovka byla nastražena na krátko, aby káča i s plotičkou neujížděla proudem. Naviják povolený, kdyby náhodou něco. To je přece rybařina, no ne?
Poodešel jsem zpátky k místu a zhlédl „dílko“ – štikovka ve vidličce, káča se pohupuje, že by se ta životní štika, o které sním, obtěžovala? No radši ne, budu snít jako o Tahiti, kde jsem v životě nebyl, sny ve skutečnost raději neměnit… Ale o tom jsem už mluvil výše.
Přesunul jsem se zase o kousek výš a rozbalil feeder. Směs kukuřičný šrot – rozmačkaný chleba – kroupy – vaječné vločky – to mi bude sloužit jako návnada. A kroupy ve strouhance jako nástraha. Že bych chytil kapra, cejna, ostroretku či lína? Ani náhodou, vážené rybářstvo, prostě pro strýčka Příhodu. Nahodil jsem prut na rozhraní tišiny a proudu a dal do vidličky.
Malý, tvrdý a hrdý
Pííp pííp! Ohlásil se starý známý ledňáček prolétavající korytem. Kobaltově modrý hřbítek – krásný pták. Prý drahokam naší přírody, obecně je k vidění málo, u řeky Opavy ale domácí. Říkala mi Jarmila, abych ho vyfotil. Joj, to se lehko řekne! Dřív kolem mě jen prolétával. Pak hopl na větvičku ve křoví přes řeku, čechral si peří a sem tam na mě koukl. Pak ještě později jsme se spolu dívali na splávek a bylo nám dobře. Začal jsem mu říkat Kosťa, ani nevím proč. Snad proto, že je malý, tvrdý a hrdý. Teď usedl jako dřív na větévku, ale než jsem z pouzdra vytáhl foťák, byl ten tam a já mžoural jen na křoví bez ledňáčka, který frnknul někde po proudu. Snad příště…
Pstruh na kroupu
Řeka plyne. Rozložité vrby, javory a další stromy se kloní kolem ní. Pohoda. Káča se pohupuje, feeder zatím nic. Zahlédnu myšici lesní, taky starou známou. Spíš stín, myšice se dere podzimním listím, kurážná a nenechavá, až odejdu domů, zbytky kukuřičného šrotu vyčistí beze zbytku. A feeder nic. Vlastně – NĚCO!
Reflexně oranžová špička se ohnula ještě víc a reagovala, na prutu je RYBA. Kroupa se strouhankou ji zaujala. Lehce jsem zasekl. Tak co to je za rybu? Feeder se ohne jak sprinterka na překážce a na vodě se probleskne štíhlé rybí tělo. Že by ostroretka? Ale ta to není, má červené ploutve a ten tvor tak nevypadá. Přitahuju rybu blíže ke břehu, už vím, co to není, ale nevím, co to je, přitom všechny ryby znám… Pstruh!
Už ho mám, fešáka, má asi 30 cenťáků. Na mimopstruhové vodě, kuriozitka, prý je tu místní rybáři kdysi dali a pstruh se přeorientoval z mušky na kroupu. Fešáka vyfotit a zpátky vodě. A endorfiny pracují, jsem pyšný jako páv! Dnes nebudu bez ryby! Nahodil jsem feeder, sedl na stoličku, zapálil cigáro a pozvolna jsem vstřebával štěstíčko. Áááá!
Setkání se zubatou…
Káča na štikovce se pohnula nějak jinak. Vnímám to a zatím sedím, jenže pak vystřelím ze sesličky a pádím ke štikovce. Něco zabralo na plotičku, káča se potopila a hned zase vyplavala, jenže cosi tam je, splávek se vydal směrem ke břehu. No nic, dosud byla těžká zubatá ryba vítěz, nastal čas na jiného vítěze a doufám, že to budu já. Zásek a mohutný prut se ohne jak vrbová tříska. To je něco!
Povoluju vlasec, ryba vyráží do proudu. Potom dosáhne protějšího břehu, stále u dna, utáhnu brzdu. Dvojháček v tlamě neznámého tvora sedí dobře, věřím tomu jako správný rybář, protože rybaření je o víře. Začínám navíjet. Pár metrů přede mnou se ryba odlepí od dna. Štika a netřeba ji měřit. Oba sbíráme síly k poslednímu duelu. Pak zubatice napne všechny svaly a vyskočí nad hladinu, přitom třepe hlavou ve snaze zbavit se dvojháku. Povolím a držím špičku prutu jen zlehka. Skřele doširoka otevřené, ve své pýše je úžasná.
Klesne do produ a síly jí docházejí. Jenže zase! Vyráží nad hladinu celkem čtyřikrát, pak ji zvolna přitáhnu a už není vítěz, je MOJE. Leží na listí a už ví, že jsou jiní, větší. Řeka není celý svět a tak dále. Fotka a zpátky do živlu. Endorfiny tak vysoké, že se mi třepou ruce. Tolik nádhery, no nic.. Balím pruty, odcházím a – pííp píííp! Kosťa mě pozdravuje.
Malý, tvrdý a hrdý…
Autor: Marek Kupec
Krásný článek. Díky za všechny, co určitě četli a na komentář si nenašli čas. Pro takové chvíle chodíme k vodě.