V dnešní době je kapr neodmyslitelnou součásti našich revírů. Tahle ryba obývá velkou část tuzemský vod, a proto jej někteří rybáři považují dokonce za národní rybu. Jenže kapr se v minulosti vyskytoval na našem území pouze v těch tocích, které tečou do Dunaje. Jak se tedy rozšířil prakticky po celé Evropě, kde v současnosti dorůstá do úctyhodných rozměrů?
Existuje několik teorií o tom, jak se kapr rozšířil v regionu střední Evropy. První z nich hovoří o jeho importu z oblastí dálného východu v dobách středověku. Tato možnost ale není pravděpodobná a to hned ze dvou důvodů. Prvním z nich je, že ve východní Asii se nachází odlišný poddruh kapra (Cyprinus carpio haematopterus). A za druhé, dříve neexistovaly možnosti, jak ryby z takové vzdálenosti transportovat v živém stavu.
Za vším hledej Římany
Druhou, a zároveň nejpravděpodobnější teorií, je jeho rozšíření společně s expanzí Římské říše. Již starým Římanům bylo dobře známo, že kapr je velice odolnou rybou, a toho využívali k jeho transportu na poměrně velké vzdálenosti (pozn. jeho odolnosti bylo u nás využíváno i v 16. stol., kdy se živí kapři vozili jen na mokré slámě až do Vídně).
V dobách římského impéria sloužil kapr zejména jako potrava pro římské legionáře. Pro tyto účely Římané vytvářeli umělé rybníčky (piscinae), které v podstatě sloužily jako spižírny se stále čerstvými rybami. Teorii o rozšíření kapra po Evropě Římany podporuje i ten fakt, že již keltské kmeny měly ve svém jazyce název pro kapra („carpho“). A tento termín 
se používal v různých obměnách po celé západní Evropě. Naopak v oblasti původního výskytu kapra se pro něj používá několik různých lokálních jmen.
S pádem Římské říše pokračoval chov kapra v klášterních rybnících a byl součástí jídelníčku během postních dní. K jeho úplnému rozšíření v západní Evropě pravděpodobně došlo až po roce 1468, kdy právě z tohoto roku pochází první písemná zmínka o kaprovi z britských ostrovů.
Ovce, kráva, prase a kapr
S rozrůstajícím zájmem o chov kapra bylo třeba co nejvíce zefektivnit jeho produkci, a tak se začalo s jeho postupným šlechtěním. To po několika stovkách let usilovné práce vyústilo ve vytvoření jednoho z prvních rybích domestikantů (pozn. domestikantem je druh, jenž je přizpůsoben žít v podmínkách nastavených lidskými zásahy). Takže se dá říci, že kapra můžeme zařadit mezi ostatní hospodářská zvířata jako třeba krávu nebo prase.
Domestikační proces zanechal na kaprovi řadu stop. První, kterou si jistě každý vybaví, je podstatně vyšší tělo oproti divoké formě kapra sazana. Této změny bylo docíleno řízenou reprodukci pouze jedinců s vyšším tělem. Avšak tato vysokohřbetost se u kapra ztrácí již po několika generacích bez šlechtitelských zásahů! Je to podobné, jako kdybyste nechali různá psí plemena mezi sebou volně křížit a po několika generacích by byl výsledek podobný jejich společným předkům.
Dalším na první pohled patrným znakem je získání různých šupinatých či neošupených forem kapra. Rozdíl je i v rychlosti růstu, kdy šlechtěné formy (zejména kapr šupinatý) mají velké přírůstky. Další vlastností je jeho snížená konkurenceschopnost. To je způsobeno tím, že domestikovaný kapr reaguje méně na predátory, je horším a méně vytrvalým plavcem a má nižší schopnost vyhledávání potravy.
Problémová bezproblémová ryba
Kvůli vysokému zájmu o kapra došlo k jeho masivnímu rozšíření, což sebou nese negativní důsledky. Vyšlechtěný kapr se bez problémů kříží s divokými populacemi, a to má za následek úbytek původní čisté linie divokého kapra v přirozené oblasti jeho výskytu. Navíc kapr je v celosvětovém měřítku hodnocen jako jeden z nejnebezpečnějších invazivních druhů a po zavlečení na místa, kde se původně nevyskytoval (např. Austrálie či Nový Zéland), vytlačuje a negativně ovlivňuje původní společenstva ryb.
Tento článek bych rád zakončil větou Antonína Friče z r. 1859: „Doufám, že to nebude zbytečné, a že se mnohý čtenář vyzná, že posud o kapru o mnoho více nevěděl, než je-li lepší na modro neb smažený.“
PS: A přeci všichni víme, že na modro!
Autor: Jakub Žák
