Populace úhořů říčních v našich vodách je v kritickém ohrožení. Početní stav tohoto rybího druhu rok od roku klesá, o čemž mnohé vypovídají i statistiky ČRS. Z nich je patrné, že na mimopstruhových vodách se v roce 1990 ulovilo téměř 40 tisíc kusů úhoře říčního. Vloni jich rybáři ulovili pouhých 16 tisíc. A toto nejsou jediná čísla, která naráží na tento rozrůstající se problém. Za tento masivní propad může několik faktorů, které společně decimují úhoře v tuzemských revírech.
Významný podíl na tomto neblahém stavu mají vodní elektrárny, které mnohdy patří k nepřekonatelným překážkám pro úhoře při jejich migraci do Sargasova moře v době tření. Podle výzkumu vědců z Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze, kteří monitorují táhnoucí úhoře, se odhaduje, že migrační úspěšnost těchto ryb je v Labi pouhých 16 %, v Odře potom 22 %. Jenže podle ministerstva zemědělství Evropská komise požaduje, aby migrační úspěšnost dosahovala alespoň 60 % hranice. Je patrné, že k tomuto cíli úspěšnosti migrace úhořů v našich řekách máme ještě hodně daleko a je dost možné, že ho ani nikdy úspěšně nedosáhneme. Jenže toto selhání může vést k vyhubení úhořů v našich revírech.
Přitom podle ministerstva životního prostředí „zákon o vodách“ ukládá vlastníkům příčných překážek v tocích povinnost, že nesmějí vytvářet překážky v pohybu ryb a vlastníci vodních děl jsou povinni zajistit podmínky pro migraci ryb. K nejznámějším opatřením, která zajišťují rybí migraci v tocích, patří rybí přechody.
ČEZ a jeho pohled na problematiku migrace úhořů
Mezi velké provozovatele vodních elektráren na českých tocích, které jsou prokazatelným nepřítelem migrujících úhořů, patří Skupina ČEZ. „Provozovatelé vodních elektráren se ve spolupráci s příslušnými povodími snaží o zmírnění dopadů fungování vodních elektráren na veškerou populaci v řekách. Zejména v případě malých vodních elektráren se situace v posledních letech rychle zlepšuje,“ říká Martin Schreier ze Skupiny ČEZ.
Jenže tvrzení o zlepšování situace, zejména vzhledem k vědeckým údajům a číslům z rybářského svazu, vzbuzuje pochybnosti. Jak bylo zmíněno v úvodu textu, úspěšnost migrace úhořů se v Labi odhaduje na pouhých 16 % a v Odře 22 %. Navíc Skupina ČEZ nemá k dispozici žádná prokazatelná data o zlepšení migrační úspěšnosti úhořů přes vodní elektrárny, které provozuje. Důkaz o zlepšující se průchodnosti migrujících úhořů přes vodní elektrárny ze strany energetiků prostě chybí.
Martin Schreier ze Skupiny ČEZ se opírá pouze o ten fakt, že společnost za posledních 8 let nespustila žádnou jinou vodní elektrárnu a v současnosti buduje rybí přechody, které usnadňují migraci úhořů v našich tocích. Jenže tyto rybí přechody není možné vybudovat na každé vodní elektrárně, například na přehradních nádržích. „Velké vodní elektrárny jsou často součástí přehradních děl, kde jsou v nájemním vztahu s provozovateli přehrad – povodími, a mají tak omezenější možnosti,“ říká Martin Schreier ze Skupiny ČEZ.
Martin Schreier vidí problém jinde. Podle jeho tvrzení za zmíněných 8 let vyrostla na tuzemských tocích řada malých vodních elektráren od jiných provozovatelů (mělo by jít až o stovky nových objektů), které tvoří nové překážky při migraci ryb v řekách.
Začarovaný kruh. Povede až k vyhubení úhoře?
Logicky nejúčinnějším řešením, které by zřejmě napomohlo k úspěšnějšímu tahu úhořů ve tření, by bylo vypnutí vodních elektráren v období tahu těchto ryb. Narovinu. Tento nápad je vzhledem k poptávce po elektřině naprosto naivní a zřejmě nikdy nebude zrealizován.
„Význam vodních elektráren spočívá především v obtížně nahraditelné schopnosti fungovat jako zdroj elektřiny špičkové, tedy energie okamžitě požadované a nasazované energetickými dispečinky v době zvýšené poptávky spotřebitelů.“ vysvětluje Martin Schreier ze společnosti ČEZ, a zároveň dodává: „Znamená to, že případné změny v režimu provozu zejména velkých vodních elektráren nezávisí ani tak na vůli jejich provozovatelů, jako spíše na potřebách celé národní i evropské energetické soustavy.“
Suma sumárum. O zastavení poklesu kriticky ohroženého úhoře říčního se rybáři pokouší už řadu let. Do jeho záchrany putují i tučné dotace z Bruselu. Ovšem toto řešení nabízí pouze ztlumení důsledků činnosti člověka, a popřípadě jejich oddálení. Příčiny vedoucí k úbytku úhoře, mezi které se řadí i zmíněný provoz vodních elektráren, zůstanou tak pravděpodobně bez povšimnutí. Není divu. V případech, kdy se ochrana životního prostředí střetává s byznysmenskými zájmy, má průmysl téměř vždy navrch. My se tak můžeme jenom utěšovat tím, že nejsme jediná krajina, kde to takhle funguje.
Autor: Viktor Krus
