Při snídani mě napadlo, že bych mohl kaprové pruty zavážet přes větve vrby, která se sklání do dálky deseti metrů nad místem krmení. Její větve nejsou nikterak ostré ani silné, takže by to mohlo pomoci v nasměrování zaseknuté ryby na volnou vodu. Na nastražené malé boleny, které jsme servírovali místním sumcům, nebylo ani cinknutí.
Jenže dopoledne se u nás vylodil „škuner“ s našimi námořníky. Shledání bylo radostné už jen proto, že s sebou přivezli krásného „sumíka“ na focení. Měl 174 cm a byl krásně vypasený. Byl uloven na bolena asi 15 cm dlouhého a nastraženého na jednoháček za
tlamku. Tato sestava Liborovi nabídla nádherný souboj, který nám začal vyprávět hned po puštění vousáče do vody.
Po svačince a kávě odjela námořnická výprava kamsi do lagun pokusit se chytit větší nástražní rybky. Den jsme si krátili feederem a plavačkou avšak jediná ryba, která stála za nastražení na sumce, byl cípal kolem 40 cm, kterého jsem záhy zavezl na výměnu za malého bolena.
Večerní jízda
K večeru přišel Renatě záběr. Po dvojím pípnutí se ryba rozjela směrem ke větvím. Renata doběhla a přisekla rybu. Na malou chvíli se vlasec zalomil o vrbu do pravého úhlu. Zmatený kapr, který určitě nikdy nebyl na háčku, to vzal jako povel a vyjel od břehu na volnou vodu, kde byla hloubka kolem 7 metrů. Tady nic nebránilo k jeho klidnému zdolání. Po vyfocení, změření a puštění jsme si museli nalít sklenku bílého na oslavu první zdolané ryby. Kapr nebyl nikterak veliký, ale měl obrovskou ocasní ploutev, což z něj dělalo opravdu krasavce.
Objevení ráje
Další den se opět stavila naše lodní posádka. U kávy jsme si vypovídali naše příhody. Jelikož nebylo možné chytit na feeder nástražní rybu, i když už padlo dvanáct kilo „krmítkovky“, vydali jsme se odpoledne všichni do lagun na nástražní ryby. Po vylodění jsme se prodírali houštinami, kde se zhruba po sto metrech naskytl nádherný pohled na téměř nedotčený ráj.
Na mne to působilo ohromujícím dojmem jako bych byl najednou v úplně jiném světě. Ze snění mne probralo Liborovo první nahození splávku a okamžitý záběr. Během pár vteřin byl v podběráku kapřík okolo 40cm. Renata chytila několik bolínků. Já na první nához feederem chytl bolena 50 cm.
Od lodi přiběhl Honza, že potřebuje silnější háček, protože se mu na feeder pod keři vyřízl dvakrát za sebou kapr. Zhruba hodinku jsme si ještě v lagunách užívali záběrů od cejnků a malých bolenů. Po návratu k lodi nám Honza pyšně ukazoval kapra dlouhého 59 centimetrů, kterého hodlal nastražit na sumce.
Nadějné pokračování
V noci přišel záběr opět Renatě a zase na banán. Kapr měl 76 cm a kluci nás informovali o dvou fousáčích kolem metru. Předposlední den výpravy začal pěkně zostra. Já i Renata po dvou záběrech v rozpětí tří hodin. Jedna rybka se vyřízla, ale tři kapři se s námi vyfotili. Rozměrově si byli podobní, všichni mezi 70-80 centimetry.
Poslední noc jsem byl tak unavený z každodenního zavážení deseti prutů, že jsem ani nezaznamenal, že Renča měla v noci záběr. Ráno mi radostně doporučila, ať se jdu mrknout do saku, což jsem samozřejmě udělal. Byl tam nádherný tmavý říční kapr kolem 80 centimetrů. Nemučili jsme ho už ani měřením, ani braním do rukou. Jen jsem ho „cvakl“ na vezírku a Renča ho pustila.
Sotva jsem dosednul do křesílka, ohnul se mi feeder jako luk a cívka navijáku svištěla jak zběsilá. Doběhl jsem a lehce přiseknul. Na cívce jsem měl sice dvacítku, ale byla nová, takže jsem věděl, že se můžu kapra pokusit odvrátit od jeho úmyslu zajet do nejbližšího křoví, což se mi také povedlo. Zhruba po deseti minutách krásného souboje mi Renata podebrala můj osobní rekord na feeder – kapříka 71 centimetrů. Měl jsem z něj větší radost, než kdybych chytil metrového na „kaprák“.
Zatím co jsme balili, přišly ještě dva záběry od kaprů. Jednoho jsme vyfotili, druhého jen pustili. Bylo nám líto, že musíme jet domů, když konečně z našeho fleku začaly ryby stabilně brát. Bohužel taková byla domluva a Honza musel být druhý den v Praze. Na konec bych chtěl poděkovat Renatě. Nikdy bych nečekal, že ženská může být tak výborný parťák na rybaření. Klobouk dolů a těším se na další naši výpravu.
P. S. Ani se nezlobím, že jsi jich chytla více. 🙂
Autor: Zdeněk Minařík
