Tuto odpověď dostanu pokaždé, když nadhodím, že by se měly původní ryby více chránit. Když už mi nikdo těmito slovy neodsekne, alespoň na mě sešle nechápavý pohled okořeněný špetkou opovržení. Připadám si trochu zoufale. Lidi to prostě nezajímá.
Přitom počty některých původních ryb klesají strmě dolů. Jako první mě napadají pstruh potoční a lipan podhorní. Jejich počty spadly od devadesátých let velice drastickým způsobem a nějaké zázračné vzkříšení jejich populace je v nedohlednu. No a? Vždyť to jsou jen ryby!
Nám, řadovým rybářům, nezbývá nic jiného, než se aktivně zapojit do jejich ochrany, alespoň trochu. Ať už to bude nabídnutím pomoci při vylovování či nasazování ryb do chovných toků, anebo šetrnou manipulací s uloveným pstruhem či lipanem. Musíme se prostě spojit a začít táhnout za jeden provaz.
Více toho asi nezmůžeme. Stojí proti nám příliš silní hráči. Řeky se regulují, voda znečišťuje a rybožraví predátoři se nacpávají, a proto z proudných toků mizí vše, co má šupiny.
Jak se tak rozhlížím kolem sebe, pomoc z nerybářské části veřejnosti neočekávám. Ochranáři přírody jsou přivázání k statným kmenům červy prolezlých stromů, které chrání vlastními těly. Úředníci z institucí, které by se měly zabývat ochranou životního prostředí, dělají, že něco dělají. Nic se neděje, stále se nic nemění. Proč taky? Vždyť jsou to jen ryby!
Je třeba si ale uvědomit, že úbytek ryb žijících v našich řekách, má svou příčinu. Životní prostředí se mění a my bychom to měli brát na zřetel. Takže až při jarní procházce narazíte na leknou rybu, tak možná neuhynula stářím.
Autor: Viktor Krus
