V článku si přečtete
Dnes bude řeč o olovu a jeho škodlivých účincích. Bez tohoto kovu by se rybařina zřejmě neobešla. Díky zázračným vlastnostem olova ale přehlížíme i jeho negativní stránku. Jak tento nenápadně tvářící se prvek může být nebezpečný lidskému zdraví a životnímu prostředí? Pojďme se tedy olovu společně podívat na zoubek!
Jak je olovo pro člověka nebezpečné?
Olovem jsou nejvíce ohrožovány malé děti, které jsou vůči těžkým toxickým kovům mnohem více náchylné než dospělí. I malé množství olova může způsobit zpomalení duševního vývoje a změny v chování jedince.
Otrava olovem způsobuje narušení centrálního nervového systému, poškození mozku, nechutenství, bolesti hlavy a další onemocnění. Hlavním problémem olova je, že se v těle kumuluje a jeho vyloučení je velmi obtížné.
Působení olova v ekosystému
Nyní přikročme k tomu, jaké nebezpečí představuje olovo pro náš ekosystém. Olova v půdě i vodě, jakožto těžkého toxického kovu, se nelze zbavit bez následků. Rostliny čerpající živiny z půdy a vody přijímají společně s minerály i částice jedovatého olova, které se může v zamořeném podkladu vyskytovat.
Jak pokračuje potravní řetězec, tak se přenáší i olovo v těle rostlin a živočichů. Až si budete pochutnávat na skvělém hovězím steaku, tak si vzpomeňte na pasoucí se dobytek u silnice, který požírá vegetaci ze zamořených oblastí olovem. Zvířata mají v mase částečný podíl toxických kovů, jako je právě olovo, které konzumací přechází i do vás. Stejně je tomu i u ryb, které se rády krmí vodní vegetací a rochní se v bahně plném olova a jiných jedů (např. rtuť).
Škodí i rybáři?
Možná si teď někdo řekne, že těch pár bročků a olůvek, které v rybníku utrhl, ještě nikomu neublížilo. Ovšem nebuďme individualisté a mějme na paměti to, že nerybaříme sami.
Dejme si jednoduchý příklad. Franta Nováků je řadový důchodce a chodí chytat na návesní rybník o rozloze nanejvýše 4 hektary. Musí chytit kapra pro babičku i slepičky, takže k vodě dorazí i třikrát v jednom týdnu, pět měsíců v roce. Franta chytá klasicky na těžko a používá olůvko o váze třicet gramů. Děda Franta není bůh a v průměru jednou za vycházku utrhne olověnou zátěž.
Berme to tak, že Franta svou docházku k vodě dodržuje přesně. Vyrazí tedy za rok šedesátkrát na ryby. Kolik Franta utrhne olova za jediný rok? V přepočtu je to 1800 gramů olova! Připadá vám to málo? Nezapomeňme i na to, že náš Franta není jediný, kdo chodí na tento rybník rybařit. Stačí tři takoví Frantové a dělá to 5400 gramů olova v jednom malém rybníku za rok!
Abychom si to ještě lépe představili, tak vezměme typický olovnatý výrobek jako je autobaterie. Ta v průměru váží 11 kilogramů. Hodili byste do vašeho oblíbeného rybníku na vsi polovinu autobaterie? To už stojí za úvahu, že?
Postoje ekologů a EU k olovu
Na nebezpečnost olova už bylo mnohokrát upozorňováno a o jeho negativních účincích se mluví téměř ve všech zemích Evropy. Studie předních světových univerzit apelují velice často na negativní účinky tohoto kovu.
Kolegové myslivci již byli postiženi. Těm byl vydán zákaz používat olověné broky při lovu vodního ptactva. Důvodem vydání této novely mysliveckého zákona je právě to, aby se snížila koncentrace nebezpečného olova ve vodních nádržích a jejich těsné blízkosti. Olovo je podle EFFTA (European Fishing Tackle Trade Association, v překladu Evropská asociace pro obchod s rybářskými potřebami) označeno za „nebezpečnou látku“, ale s jeho využitím v rybářství se i dále počítá.
Existuje řešení?
Zda bude používání olova v rybářství omezeno jako v myslivosti, anebo dokonce úplně zakázáno, zůstává otázkou. O jeho výhodách není pochyb. Jen těžko si lze představit 
plavanou bez broků, do kterých tak rádi koušeme. Olovo se za dlouholetý vývoj sportovního rybářství stalo nepostradatelným materiálem. Jeho používání můžeme ale částečně omezit.
V současnosti se na trhu objevují ekologicky šetrná olova. Dále jsem při průzkumu internetu narazil na nahrazování olova v krmítkách železem, které při korozi není škodlivé, jelikož se z něj při oxidaci neuvolňují nebezpečné látky. Mnoho vláčkařů již objevilo kouzlo wolframu. Kapraři se snaží nahrazovat velká těžká olova kamenným závažím. Částečná řešení tu tedy jsou, tak proč to nezkusit a alespoň trochu neodlehčit už tak zatěžkávané přírodě!
Zkušenosti z historie
Lidstvo zná vlastnosti olova tisíce let. Již ve starověkém Římě byl tento kov hojně používán a Římané si už tehdy byli vědomi, jak nebezpečný může být. Znali toxické vlastnosti olova, ale přesto ho používali (např. olověný cukr k zastavení nežádoucí kvasné reakce ve víně). Podle některých historiků zapříčinilo právě olovo pád této vyspělé kultury.
Další případy, kdy se olovo začalo dostávat ve velké míře do životního prostředí, byly v dobách těžby stříbra na Kutnohorsku, Příbramsku a jiných místech po celé Evropě. Dodnes je v těchto oblastech patrný zvýšený obsah olova v půdě i podzemních vodách.
Nejvíce se škodlivost olova projevila v době 20. a 30. let 20. století, kdy na světovém trhu dominoval olovnatý benzín. Tento druh benzínů byl obrovskou revolucí v oblasti motorismu, ale lidé si později uvědomili, jaké nebezpečí představují aerosoly olova vzniklé nedokonalým spalováním olovnatého benzinu. Únik olova do životního prostředí byl enormní!
Množství olova v atmosféře se sice rok od roku snižuje, ale stopy olovnatých aerosolů z tohoto typu benzínu jsou dodnes patrné i v Antarktidě!
Něco málo k zamyšlení
Tímto článkem jsem nechtěl nikoho obvinit z cíleného znečišťování životního prostředí, ale pouze upozornit na nebezpečí, jaké olovo může představovat. Sám si v současnosti neumím sportovní rybářství, jak ho známe, bez olova představit.
Snažme se jen společným úsilím nalézt cestu, která by tento problém řešila. Mysleme na to, že příroda se jen těžko obnovuje a její ochrana je velice důležitá. Být rybářem neznamená být pouze držitelem rybářského lístku, ale dodržovat i určité zásady, kam zejména patří i péče o životní prostředí.
Petrův zdar!
Vyjádřete svůj názor v diskuzi!
Autor: Patrik Truhlář
Dobrý den,
autor napsal hezký článek. 🙂
Chtěl bych se zeptat, z jakých zdrojů jste čerpal?
Předem děkuji za odpověď
Dobrý den,
Vycházel jsem z odborné literatury, převážně se jednalo o učebnice pro střední školy a časopisů jako Epocha a dalších
S pozdravem
Patrik Truhlář
Nedalo by sa olovo nahradiť meďou ?
Olovo se nedá mědí určitě nahradit. Měď je ještě více toxická než olovo. Například měď se využívá k likvidaci stromu, kdy do stromu natlučete několik olověných částic. Trvá to i několik let, ale je to velice účinné- strom pojde. Oxidy mědi se dále používají jako ochranné látky proti plísním apod. Měď tedy nepřichází vůbec v úvahu.
Ja mám problém presvedčit mojho svokra (rybára) že varenie olova z autobatérie a následné odlievanie záťaží neprospieva jeho zdraviu nehľadiac na životné prostredie. Takže Váš článok použijem ako ďalší argument. Ďakujem
Práce s olovem je velmi nebezpečná jelikož při jeho tavení dochází k uvolňování jedovatých výparu, které jsou vdechovány. Další věcí je, že olovo z autobaterií je prosycené kyselinou.
Ahoj.
Nejjednodušší je vyjádřit „emisi“ olova do vody jako celkovou hmotnost, přesně tak, jak si v článku naznačil. Olovo je ale ve vodě prakticky nerozpustné, dochází k povrchové korozi, kterou urychlují biochemické procesy, například na dně nádrže. Olovo se tedy do vodního prostředí dostává z povrchu tělesa. Troufnu si odhadovat, že větší okamžité znečištění olovem způsobí vláčkař, který utrhne 6 twistrových hlaviček o hmotnosti 10g než kaprař, který na dně ponechá jedno 60g olovo. Samozřejmě 60g olovo se bude „rozpouštět“ ve vodě déle, než několik menších zátěží, ale v obou případech jde o velmi dlouhé období. Wolfram rozhodně není vhodným řešením, protože je poměrně vzácným kovem, výroba wolframových zátěží navíc vyžaduje mnohem větší spotřebu energie a lepčí technologické vybavení, protože má teplotu tání skoro 3 500 °C. Kromě zmíněných náhrad připadá asi v úvahu na některé účely i zátěž skleněná (navíc je možná i méně nápadná).
Ahoj Jardo,
moc děkuji za tvůj odborný komentář a vážím si ho. utržená olůvka Frantou Novákem byly jen pro přirovnání. Je mi jasné, že menší dávky jsou teoreticky mnohem nebezpečnější. Ano, wolfram je poměrně těžko zpracovatelným kovem, který je velmi drahý. S nahrazením olova wolframem lze počítat jen v ultralehké přívlači, kde se používají právě malé gramáže. Použití skla? To je velice zajímavá myšlenka, ale nebylo by to nebezpečné z hlediska bezpečnosti? Osobně bych nechtěl šlápnout na rozbité skleněné krmítko. Olovo bylo, je a bude taková daň za ten náš krásný koníček. Nic není dokonalé. Ještě jednou moc děkuji za váš příspěvek.
S pozdravem,
autor článku Patrik Truhlář
zdravim rybarov,chcel by som reagovat na vase pripomienky ohladom olovenych zavazi,nechcem sa nikoho dotknut ale mal by si trosku prestudovat tematiku tazkich kovov neprirovnavat bateriu k olovenym zataziam a netvrdit ze olovo v nasich rybnikoch je toxicke a skodlive,ak si to mysli je na velkom omile .ano olovo je jedovati kov -nie jeho vypari su jedovate,ak niekto potrebuje riesit zahadu neh riesi to ze 1 tretina rakuska este stale funguje na vodovodnych trupkach z olova.totizto olovo koroduje na vzduchu inac povedane jeho korozia prebieha pri suchom prostredi,ak mi niekto dokaze ze na dne vodnej nadrze je sucho je umelec.vedci povereny europskov komisiov samy potvrdili ze olovo je pre vodu neskodne jeho erozia inac nazvana korozia pri 100g olove trva 2000rokov to tam skor bude stat parkovisko a nie ribnik .prosim vas kritizujte racej trosku ochranarov a to ze nase rybniky su plne bahna zo zhnitich nimy chranenych rastlin ktore na dnach nadrzi zahnivaju a vytvaraju plin ktori brani okislicovaniu nasich vod myslim si ze to je zavaznejsi problem
Ahoj Tomas1979, nezapomeň že voda ve vodovodní trubce a voda na dně rybníka je velký rozdíl. Enzymy, kyseliny zásady …..atd. které vylučuje vodní fauna a flora a kterých je právě u dna nejvíc reagují s olovem daleko rychleji a tvoří pestrou škálu olovnatých sloučenin.
OLovo a kyseliny – OLOVO V ŘÍMSKÉ ŘÍŠI
O chronických otravách olovem se zachovaly důkazy. Římu se stala osudnou záliba ve víně. Víno (nápoj kyselé reakce) se skladovalo v olověných nádobách, pozvolna rozpouštělo jejich stěny a jedovaté složky se dostávaly do nápoje. Do vína se navíc přidával octan olovnatý („olověný cukr“), který má sladkou chuť a zároveň zastavuje nežádoucí kvasné reakce. Zvláště bohatí Římané proto trpěli pokročilými formami otravy olovem, které se projevují demencí, nepříčetným chováním a šílenstvím, jak bylo zaznamenáno např. u císařů Nerona a Kaliguly. Méně výrazné příznaky otravy olovem, totiž zasmušilost, málomluvnost, snížená sexuální výkonnost, popř. sterilita, byly mezi aristokraty rozšířené.
Méně majetní občané zas byli ohrožováni vodou rozváděnou olověným potrubím. Trubky byly účinkem vzduchu rozpuštěného ve vodě uvnitř pokryty vrstvou nerozpustných sloučenin na bázi hydroxidů a uhličitanů olovnatých. Bezpečné nebyly ani olověné nádoby na skladování potravin, škodit mohlo i olůvko, které bylo při psaní v kontaktu s pokožkou. Do olova se zalévaly různé předměty, fixovaly se jím do kamene. V dobách nevalné situace státní pokladny sloužilo olovo státu jako mincovní kov pro znehodnocování měny.
Při těžbě a zpracování olověných rud i v honbě za stříbrem, provázejícím olovo, byl značný počet lidí vystaven přímému působení jedovatého prachu. Otroci vystavovaní tak nelidským podmínkám se nedožívali vyššího věku. Nepříznivý vliv olověných hutí na lidské zdraví byl tak výrazný, že bylo na území pozdní říše římské zpracování olova zakázáno a přesunuto do provincií.
Pokud je to olovo tak „snadno rozpustné v přírodě“, tak jak je možné že kule z Napoleonských válek které někdo v současnosti vykopal jsou v tak dokonalém stavu, že jsou vidět i stopy po odstřižení nálitku?
Vždyť po tak dlouhé době, kdy na ně působila dešťová voda, hnojiva rozkládající se živočišné a rostlinné zbytky v bezprostředním okolí, to už by se snad muselo projevit výrazným úbytkem hmoty?
Přitom došlo k pouze k povrchové pasivaci.