Pstruh potoční. Symbol našich tekoucích vod, které jako životodárné žíly rozlévají vodu do naší krajiny. Ty časy, kdy v každé tůni číhal zkušený profesor v zlatavém hávu, jsou dávnou minulostí. Někde tak tomu bohužel skutečně je. Některé dnešní potoky prostě zejí prázdnotou. Tůně osiřely. A tyto naše toky se tak staly územím nikoho. Co se stalo? Kam pstruzi zmizeli? Vrátí se někdy tam, kde kdysi v poklidu pobývali?
Přes starý les teče nenápadný potůček. Na jeho březích roste čerstvé kapradí. Kořeny mohutných stromů prorůstají hlubokými tůněmi a tvoří nedobytné tvrze. A právě v těchto spletích nasáklého dřeva se zkušení pstruzi skrývají. Nádherně zlatavé ryby, které mají na bocích výrazné tečky, jež připomínají drahé kamení z královské pokladnice. Tou krásou se nejde nabažit.
Byli jsme ještě kluci. Mladí pytláci, kteří k těmto zarostlým tůním chodili se starými pytlačkami. Na vlasci jsme měli navázané malé splávečky, pod kterými visel jeden brok a háček. Z pomačkaných krabiček jsme vytáhli červené žížalky, které jsme nakopali na hnojištích. Další skvělou nástrahou byli třeba luční koníci, které jsme chytali na nedaleké louce. Pravidla byla jasně daná. Dva kluci chytali, ten třetí hlídkoval. Porybný se totiž mohl zjevit kdykoliv!
Mám štěstí. Dneska na mě hlídkování nepřipadlo. Stojím za mohutným kmenem starého stromu, který tady roste od nepaměti. Na háček napíchnu žížalku, která se začne svůdně kroutit. Opatrně vystrčím hlavu, abych nahlédl do tůně. Ta je plná naplavených klacků a mohutných kořenů. Tady určitě nějaký pstruh bude!
Opatrně spouštím žížalku do tůně. Splávek se lehce položí na čirou hladinu. Ve studeném proudu se točí jako káča. Ťuk! Ťuk! Splávek se náhle roztančí! Pohledem sjedu k žížalce. Střevle! Hejno drobných rybiček okusuje mou nástrahu. Tak to ne! Trhnutím se snažím drobné rybky odehnat. Žížalka poskakuje sem a tam. Prásk! Najednou ze zatopené pevnosti zaútočí pstruh! Leknutím cuknu. Vedle! Pstruh je pryč. Zase nic!
Těch chvíli, kdy jsme jako kluci chodili na pstruhy, jsme zažili obrovské množství. Souboje mezi námi a vychytralými rybami byly jako droga. Každý chtěl nějakého „profesora z proudu“ dostat. Ale většinou to končilo tak, že pstruzi vyhráli. Jsou to totiž krásné a chytré ryby, které tyhle čiré proudy obývají od nepaměti. Jenže ani odvěká zkušenost jim nepomohla. Přišel silnější soupeř…
Konec vlády
Na to léto nikdy nezapomenu. Venku byla obrovská vedra. Člověk se cítil jako v ohni. Přesto, občasné bouřky přinesly osvěžující lijáky, které znovu naplnily koryta místních potoků a říček. Jen ten „náš“ potůček pozvolna chřadnul. Čirá a svěží voda se začínala měnit v páchnoucí močál. Proud slábnul. A s ním začal vyhasínat i život.
S kluky se plížíme lesním stínem. Břehy jsou zarostlé kapradím, které zeleně září. Ale něco tomu chybí. V onom lesíku není slyšet šumění potoka. Ten líbezný zvuk utichl. Proč? V potoku není žádná voda. Jen mlčící tůně. Koukáme zpoza stromů do vody. Na dně něco leží! Jakési bílé předměty. Co to je?
Všichni naskáčeme do koryta potoka. Tam, kde bychom měli po lýtka vody, nám nyní pod nohama skřípou suché kameny. Přibližujeme se k tůni. Chceme vědět, co to v té vodě leží. Až když jsme úplně u vody, vše pochopíme. Jsou to mrtvá těla pstruhů! Krásné, zlatavé ryby s drahým kamením na bocích se proměnily v páchnoucí mršiny. Těla smutně leží na dně tůně. Proud je tak slabý, že je ani nedokáže pohřbít pod břehem.
Mlčky stojíme ve vodě a pozorujeme tu zkázu. Nerozumíme tomu, proč se tohle stalo. Dlouhými klacky se snažíme vytáhnout mrtvá těla ryb a důstojně je „pohřbít“. Někteří pstruzi se dokonce ještě snaží uniknout. Křečovitě kmitají s ocasy a snaží se upláchnout. Ale není kam. Ryby se pomalu dusí. V okolí jde cítit, že život z tohoto našeho malého ráje vymizel.
Sbohem, králi!
Před léty jsem zažil větší sucha. Delší, parné dny, které vysávaly život z krajiny. Ale potoky nikdy takhle nevysychaly. Něco se muselo stát! Nevím, možná je to jenom má domněnka, ale nedaleko nás postavili obrovskou továrnu. Gigantický kolos z betonu a oceli posadili přímo pod horu, kde pramení řada takových potůčků.
Výsledek? Mnoho z nich je bez vody i za takového léta, které je plné srážek a chladných dní. Možná se mýlím. Kdo ví? Ale v mém nitru jsem přesvědčen o tom, že tento industriální „zázrak“ zdevastoval náš ráj. Ráj, ve kterém byli nádherní pstruzi. Gigantické stavební práce pravděpodobně změnily „chod“ krajiny. Příroda musela jít bokem.
Od toho památného léta uběhlo už hodně vody. Ale pstruzi se do daného potoka už nikdy nevrátili. V hlubokých tůních jde občas vidět hejno střevlí. Drobné rybičky v poklidu žijí mezi potopenými kořeny. Ale po pstruzích nejsou ani památky. Tihle králové proudů nenávratně zmizeli. A pravděpodobně se ani už nikdy nevrátí.
Nejvíce na tom člověka zamrzí to, že my jako lidé, jsme vyhubili generační ryby. Ryby, které byly uzpůsobené žít v tomto potoce od nepaměti. A pak přišel takový zásah do krajiny, který všechno zdemoloval. Zánik nepřišel během několika let. Ne. Stačilo jediné léto.
Řešení by zřejmě nepřinesla ani nová násada. Proč? Nahradit původní, generační rybu je složité. Chce to čas, hodně času. A vlastně, nemusí se to nakonec ani všechno povést. Výsledek je prostě nejistý. Kdoví kolik podobných osudů zažily i další potoky a říčky v naší zemi. Ale je velkým hříchem, že naše generace dopouští to, že z naší přírody mizí tvorové, kteří zde s námi žili dlouhá období.
Ale třeba zrovna tento případ bude důrazným varováním. Varováním před změnami, které mohou nastat všude okolo nás. Nenechme si vzít naše ráje, které dělají z tohoto světa tak krásné místo…
Autor: Viktor Krus
FOTO: Wikimedia Commons a archiv InRybar.cz
