Nebe je v posledních dnech temně zakaboněné, a někdy se z něj spustí provazce vody. Hladina revírů se v některých místech dostává až do promočených lesů. Potrava se válí všude kolem. Měli by brát úhoři, jenže…
Tohle počasí mám v oblibě. Úhoři se za vydatných dešťů plazí ze skrýší a při svých taženích likvidují vše živé. Přiznávám, mohlo by být trochu tepleji. Ideální je, když panuje dusno. To ale v posledních dnech neplatí. Nevadí, i přesto se na ně vydám.
Na revíru, kam chodím, mám své oblíbené místo. Jde o rozsáhlou mělčinu, která je obrostlá zatopenými keříky. Asi padesát metrů od břehu je mírný schod, který dláždí zatopené kamení. Zpoza něj při příchodu noci vyjíždějí úhoři. Pátrají po potravě na mělčině, a mnohdy se spletou a seberou nástrahu, kterou jim předkládám.
Pátrání po hadech
Procházím promočeným lesem. Z čerstvého listí padají tlusté kapky a tříští se o mě jako křehké sklo. Všude je voda, valí se ze všech stran. Přicházím na místo. Hladina je výše než jsem očekával. Nevadí, naštěstí mám vysoké holínky.
Rozbalím své tenké děličky, na kterých mám navázané primitivní montáže. Jen olůvko, obratlík a háček. V jednoduchosti je prostě síla. Z batohu vytáhnu zelenou krabičku. V ní mám uskladněné masivní rousnice. Tyhle žížaly jsou nejlepší nástrahou na úhoře. Na každý háček napíchnu tři. Konce nechám volné, aby se svůdně svíjely.
Už vás mám!
Nahazuji. Jsem trochu skeptický. Počasí je vcelku ideální, ale letos jsem tady ještě na úhoře nenarazil. Snad dneska. Ha! Záběr. Číhátko jemně poskočilo. A zase! Rázem se prudce vyšvihne nahoru až narazí do udice. Sekám! Něco tam je! Ryba se snaží dostat do bezpečí. Jsem ale opatrný. Nenechám ji zajet do potopených keřů.
Čvách! Pod nohama se mi objeví první kruhy. Náhle se z kalné vody vynoří pruhované tělo ryby. Okoun! Není velký. Odháčkuji jej a pouštím na svobodu. Měním žížaly a rychle je házím zpátky do vody.
Slizká stopa!
Padla tma. Pod pruty visí dvě světýlka. Zatím jsou v klidu, nic se neděje. Začínám trochu nervóznět. Že by další vycházka bez úhoře? Nechápu, kde ty slizké potvůrky jsou.
Prásk! Jedno z číhátek vystřelí k udici. Sekám. Cítím urputný tah ryby. Protivník okamžitě nabírá rychlost a snaží se dostat na volnou vodu. Utahuji brzdu a nedávám mu šanci. Přitahuji jej ke břehu. Bzzz! Brzda krotí výpady soupeře. Ryba se nechce vzdát. Rázem změní taktiku. Rychle plave ke mně. Nestačím navíjet. Teď ryba míří do strany přímo k potopenému keři. Tam ne! Snažím se opřít do prutu. Nic naplat. Ryba vyhrála.
Možná to byl úhoř, nevím. Nemám čas nad tím přemýšlet. Rychle napichuji žížaly na háček a posílám je do vody. Než připnu číhátko, na druhém prutu dostanu záběr.
Je tam! Cítím, jak se zaseknutá ryba pod vodou mele. Prudce škube hlavou, snaží se tak zbavit háčku. Naštěstí se jí to nedaří. Už je u keře. Pozor! Nesmím udělat tu stejnou chybu. Opatrně rybu vyvedu z nebezpečné zóny. Podařilo se! V kuželu světla se zjeví stříbrné tělo. Candát! Cení na mě své ostré tesáky. Přitáhnu jej ke břehu a zbavím ho háčku. Tak plav!
Kde jsou?
Úhoři prostě neberou. Nemůžu je vystopovat. Za několik vycházek jsem ulovil kapry, plotice, nějakého toho cejna, okouna, a dokonce i toho candáta. Ale „hadi“ jsou zalezlí kdesi ve svých skrýších. Snad se to zlepší. Přeci si jenom ze současné situace beru jedno pozitivum. V červnu budou brát candáti.
Autor: Viktor Krus
