Přicházím k mé oblíbené štěrkovně. Hned při setkání s vodou ale zjišťuji, že nejlepší místa jsou již obsazena. Nu což, jdu dále po břehu, až dorazím do středu jezera. Tato oblast není v tomto období příliš štědrá na rybí úlovky, ale jak se zdá, nic jiného mi nezbývá.
Hle, volné místo! Jenže ouha! Sotva pět metrů přede mnou leží statný strom, který skolil jeden z místních bobrů. Padlý strom působí jako nedobytná pevnost, přesto zde zkusím své rybářské štěstí. Ale musím vhodně přizpůsobit své vybavení.
Připravuji si své „lightko“ od Sportexu, který svou gramáží odpovídá leckterému heavy jiné značky. Osedlám ho navijákem, na kterém mám návin skálopevné pětadvacítky, a to 
vše doplním poctivým ownerem vel. 3. „Na podobně hrubou sestavu nejsem zvyklý ani z řeky, tak snad mi pomůže uspět proti místním šupíkům“, pomyslím si. Zároveň si ale lámu hlavu, jak co nejrychleji dostat případného kapra po záseku k hladině, a tedy i pryč ze spleti větví potopeného stromu.
Spoléhám na svou koncovou montáž. Tu často používám v zarostlých vodách při vyvážce na kapry. Místo klasického olůvka mi postačí jen karabinka s gumičkou, do které připnu kamínek. Zátěž je rázem hotová. Kamínek po záseku ihned odpadne z gumky, a já se už budu jen přetahovat s rybou. Toť teorie, jak to bude fungovat ve skutečnosti, uvidím za chvíli.
Hurá na ně!
Nyní zbývá už jenom lehce prokrmit místo kukuřičkou a nahodit co nejtišeji k větvím stromu. Čekám. Náhle se špička jemně zachvěje. Škub! Teď razantněji. Na nic nečekám a 
sekám. Bzzz! „Co to?“ leknu se. Ihned si všímám, že mám špatně seřízenou brzdu. Za moment dávám vše do pořádku. Špička se lehce pohupuje a za okamžik se mi pod nohama roztříští voda. „Hele, to je ale krásná plotice,“ raduji se. Ryby jsou tady! Přikrmím kukuřicí.
Za chvíli se špička opět zachvěje. Dál nic. Čekám, nechci zbytečně sekat. „První rybku “ze stromu“ už mám vytaženou, teď zkusím posečkat a třeba přijede větší,“ mluvím si pro sebe. Po prvotním oťukání nastal klid. To může znamenat jen dvě věci. Buď je zrnko již stržené a plotička-zlodějka si to s ním uhání kdoví kam, anebo hejno plotic popojelo, a na místo míří kapři. Uvidíme.
Divocí bojovníci
Škub! Škub! Najednou se špička feederu pomalu ukloní. A dále nic. Neváhám ani na okamžik a škubnu s prutem. Bzzz! Ryba nabírá okamžitě rychlost a míří do stromu. „Hou! Hou! Tam nesmíš,“ promlouvám k protivníkovi. Poslechne. Díky správně seřízené brzdě a vhodnému prutu jej rychle odkláním z nebezpečné trasy. Čvách! U břehu už vidím první obrys ryby. Je to kapr. Není velký, ale bojuje statečně. Není mu to ale nic platné. Za chvíli jej mám v podběráku. Pouštím ho.
Další hrst kukuřičky letí do vody. Hned za ní padá další přesný nához ke stromu. Bum! Špička se opět uctivě uklání. Kdo nezažil vypružování kapříka okolo 50 cm na několika 
málo metrech čtverečních, tak nemůže tušit, jak mi adrenalin v ten moment koluje v žilách. Prut je ohnutý jako luk. Ukázkově tlumí výpady zbrklého kapra. Nakonec se mi daří zdolat i tohoto kapříka. Celkově jsem jich měl do setmění na břehu 5. Všechny od 40 cm do 50 cm, a všichni pro mne měli v daných podmínkách velkou cenu.
Poslední nához. Povolím brzdu. Zpozoruji se na špičku. Škub! Záběr! Sekám. Ryba je plná nespoutané síly. Nabírá rychlost a míří do větví. „Tam ne!“ pomyslím si. Je to marné. Ryba zajela do vázky. Mezi prsty stahuji volný vlasec. „Nevadí, snad na mě počkáš příště“, utrousím.
Na cestě domů potkávám rybáře, kteří hořekují na horkých flecích. Někteří odchází s prázdnou a vypouští naštvaná slova. Mám radost, že mě strom neodradil a z jeho větví mi tak bylo dopřáno utrhnout si trošku té pravé nefalšované rybářské radosti.
Autor: Petr Vrtěl
