V březnu jsem prvně vyrazil na ryby nad starý Palhanecký splav s příjemným mrazením v zádech, že je jaro, řeka se konečně osvobodila a ryby ožily. Vzal jsem do saku dva lehké feederové pruty, foťák, ve sklepě rychlonožku, neboli elektrokolo a vyrazil. Řeka Opava se na jaře tvářila jaksi slavnostně, jako že všechno má teprve před sebou.
Přijel jsem na pohádkové místo, škoda brát pruty, jen se dívat. No, ale jsem rybář! Nahodil jsem první prut, dal do stojanu a otočil se pro druhý. Brzda navijáku se rozezpívala. Takže zpět k prvnímu prutu. Zvedl jsem ho a zkusil utáhnout bojovou brzdu navijáku. Prut se prudce sklonil a honem jsem bojovou brzdu uvolnil. S osmnáctkou vlascem se nedá nic dělat. A tak se ze mě stal statista – stál jsem s prutem a bezmocně jsem se díval, jak vlasec na navijáku ubývá.
Přece se to musí otočit, brzda zmlkne a ze statisty byl zase rybář. Otočilo se to, ale ne takhle, jak jsem si představoval. Prostě Opava je úzká, ale dlouhá. Vlasec na navijáku se tenčil, až nakonec zbyl jen poslední metr. Až nakonec udělal LUP! Silon praskl, ryba byla volná a statista byl ještě větší statista. Druhý prut jsem ani nevyužil, sbalil ten první a zahanbeně odjížděl. Ryba vyhrála, to se stává…
Další den jsem přijel na stejné místo s těžkým kaprovým vybavením. Solidní pruty, velké háčky, silný vlasec a tak. Nahodil jsem. Ale tentokrát se nic nedělo. Policajty visely a nikdo o ně nejevil zájem. Ryby jako by nebyly. Zkrátím to – tři dny jsem tam byl. A nic! Pak se Opava zvedla a zakalila…
Vyložil jsem celou záležitost rybáři Milošovi. Usmál se: „Chytils tam kapra. Vlastně nechytil, vymotal ti celý silon. Byl to starý mazák, jde ho chytit jen na tenký vlasec a malinký háček, jinak ne. S pruty na kapry nemáš šanci!“ Zeptal jsem se ho, jak teda ty kapry na Opavě můžu chytat. Pokrčil rameny: „Proto tam nechodím…“ Kapr z řeky je zkušený rychlík, ne jako ti pomalí z jezera, kteří se jen vzpamatují a už je někdo chytí.
Závislost na řece: Když rybářovo srdce nemůže jinak…
Udeřil koroňák koviďák, moje oblíbená letní hospoda Zátiší u řeky byla zmrzačená, pivo se prodávalo jen oknem do plastových kelímků, venkovní stoly a židle zmizely, štamgasti v dvoumetrových odstupech v rouškách brblali. První den jsme seděli na břehu řeky s Pajou jen na zemi a pili z plasťáků, další den jsem přivezl rybářské stoličky a dva skleněné půllitry.
Ani mě předtím nenapadlo, že budou takhle použité. Je fajn žít s normální ženou v blbých časech. Řeka pořád vysoká, nic pro mě. Rybář Heinrich mě lákal na Sádrák, kde je doma. Čisté jezero, lesy vůkol, rybáři taky vůkol. Pruty jsou pro mě navíc, jen sedět a dívat se.
Přešel duben, květen, padlo Korfu. Nikam se nepojede, už jsme se narajzovali dost. Místo do Řecka jsme jeli do Beskyd. Přijeli jsme do Opavy v druhé půlce června a já se těšil na sezonu dravců. Chytal jsem na vysoké vodě jen den, pak začala řeka Opava stoupat. V červenci pršelo a bylo chladno, nic moc.
Po měsíci jsem začal chytat na Opavě pod vojenským splavem, protože voda na začátku zatáčky byla pořád vysoká a rychlá. Chytl jsem jen pár plotic, zaplaťpámbu za ně, a přes řeku na mě čouhala střecha Zátiší, takže mé myšlenky byly řekněme rozpolcené. „Tam su same očka a tak,“ pravil Heinrich a dodal: „Taky sem tam chytal..“
Červenec proběhl deštivě a nijace, rybáře svrbí ruce, ale nic z toho. Až v srpnu jsem začal chytat jako obvykle. Jenže štiky pořád jako by nebyly. Divokým kachnám jsem usypával návnadu, kterou potom uzobávaly půl metru od mých nohou. Spřátelil jsem se s mladým bobrem, ledňáček Kosťa prolétával kolem mě zprvu sám a pak s družkou. Do rybářského řádu se podepisoval jen porybný, žádné ryby. Čím to? „Pijou vodu,“ utrousil občas Miloš, čímž myslel, že ryby prostě nežerou to, co jim dáváme. Mně to zásadně nevadilo, hlavní je chytat, ne chytit…
Podzimní repete…
Uběhl srpen, pak září, pořád nic. Kamarádi v hospodě se už mě ani neptali, kdy přijdu s nějakou rybou. Seděl jsem na začátku zatáčky a pomalu bilancoval. Tenhle rok je na ryby nejhorší. V tom se feederová špička pravého prutu začala chvět. A nepřestala. Pořád nepřestala! Takže jsem nikoli zasekl, jen jsem uvážlivě zvedl prut.
A začal tanec!!! Nejdříve si to ryba namířila dolů po proudu. Měl jsem na feederových prutech osmnáctku vlasec, takže jsem jí povolil jen, co to šlo. Rozmyslela se a chvíli křižovala řeku. Pak zase proti proudu. Když plula kolem mě, začal jsem ji na prutu zvedat k hladině, prostě neměla sílu.
Cha, kapří mazáku, ono na tebe dojde! No… Na hladině se ukázal nejdříve ostře červený ocas, pak stříbrné tělo s červenými skvrnami. Co to kruci je? Hlavou mi bleskla vzpomínka. Seděl jsem tehdy v milionářské vile ve vesnici u Ostravy u bazénu a díval se na koi kapry. Největší byl celý stříbrný, sem tam červená, měl 80 centimetrů. Ale v řece Opavě? Kapr vzdal boj, byl jsem šťastný…
A teď je říjen 2020. Plukovník ministr zákazů ve své omezenosti a kvůli svému zupáctví zakázal zpěv, divadla, koncerty, prostě všechno, kvůli čemu se lidi scházejí. Je to těžké, ale bude líp…
ČTETE TAKÉ: Další nádherné články autora Marka Kupce
Marek Kupec
