Kruci, doma jsem zapomněl foťák. Člověk s sebou z domu vláčí věci, že je to o strach, co kdyby náhodou na něco zapomněl. Futrál na pruty, pruty, rybářské doklady, občanka, brýle, krabičky na nástrahy, kyblík na návnadu, konvička, rybí komplet na sebe – hlavně pořádné boty! Dále nůž nabrousit a vzít s sebou, uvařit návnadu, stolička, cigarety, zapalovač, něco na hlavu – může se mi pak někdo divit, že jsem při tom doma nechal foták?
Ujíždím zimním odpolednem parkem k vojenskému splavu na řece Opavě a přemýšlím, jestli náhodou nejsem za blbce… No a co! Lidi v parku poskrovnu, přejedu hlavní cestu a jsem u splavu. Vítá mě nezvykle vysoká voda – místo, kde jsem předtím byl, je zatopené, řeka tak o půl metru vyšší – zátočinek tím pádem méně, voda je prudká, zato křišťálově čistá, zima na krku. Kolem řeky nikdo, pohodlní rybáři doma, maximálně pejskaři, ti chodí kolem řeky i v pátek, svátek, jasno, pršavo. A sem tam osamělé maminy s kočárkem, bůhvíco se jim honí hlavou.
Jde se na to!
Jsem na místě. A je tu taky kupodivu další rybář, už jsme se znali. Chytá jen na žížaly. „Jsou tu jen okouni, bělice, jinak nic. Balím to.“ A rozpovídal se o slepých ramenech někde ve Velkých Hošticích, a jestli tam nechodím, jsou tam ryby velké a tak. Pokrčil jsem rameny, nechodím, nejezdím, je to daleko, raději jsem tady u řeky deset minut z domu. Rybáři obecně raději ryby velké bájné, než malé konkrétní, tak to je. Známý mě opustil s tím, že štiku tu nechytím, jsou prý vychytané a kdesi cosi. Krčit rameny už víc nelze, nahodil jsem teleskopku, kdyby přesto přišla nějaká rybička na štiku.
Jako návnada mi poslouží směs vloček, kukuřice a krup, co třeba kdyby přišel cejn nebo kapr. Existují chlapíci, kteří unaveni prací, ženou, dětmi a hospodou, „ušušní“ peníze, zajdou do rybářských potřeb, nakoupí těžké pruty, navijáky, stojany, batohy, boilies, pelety, vlasce, krmítka, bůhvíco ještě – a auto k tomu samozřejmostí, protože jinak všechnu tu rybářskou výbavu neunesou. Zajdou do místní rybářské organizace, opatří lístek, vyrazí k jezeru a rázem jsou z nich taky rybáři. Takyrybáři. Jen ty ryby se jim jaksi vyhýbají, protože to neumějí. Existují prý další rybáři, kteří nechodí obecně na ryby, ale na kapry, nebo štiky, nebo cejny… Tak já prosím nevím, co vlastně chytám. Hlavní je prostě CHYTAT!
Vytahuju feeder!
Všude kolem břehů Opavy je voda vysoká. K vodě zbývají dva metry strmého srázu, pak voda a bahno. Nemám to rád, ale co se dá dělat, budu chytat ryby vysoko nad vodou. Podběráček jen muškařský, tak na brodění, hlavně že je lehký a strčí se do pouzdra. Hele, něco se děje!
Nahozený splávek se přitopil a zasekávám! Hm, tloušť jako dlaň, zpátky do vody. Za chvilku plotička, ta je lepší, beru štikovku a napíchnu ploťku na dvojháček. Takže jsem vlastně na štikách. Ha ha! No nejsem, štikovka je vedlejší záležitost. Balím teleskopku a vytahuju feederový prut – řeka je na splávek příliš prudká, zátočina chvilku je, chvilku není, proto feeder.
Je to jemné náčiní, reflexní růžová špička se chvěje, jen když na ni dýchnu. K tomu patnáctka vlasec, na konci miniaturní feederové krmítko, vedle vede obratlík, pak další vlasec a miniháček na konci, žádné olbřímí kaprové pruty, silné vlasce, které začínají třicítkou, velké těžké navijáky – nejsme přece začátečníci na jezeře. Nahazuju červa a čekám, co se chytne. Špička prutu je v klidu.
Zato štikovka – plotička na dvojháčku byla v klidu a už není, víří zoufale vodou ve snaze uniknout! Že by štika? A už se velké bílé tělo ladně otáčí na hladině vedle káči, to je fofr! Jenže ouha! Štika se napoprvé netrefila, rybička je nezraněná a velká ryba znechuceně ujíždí, predátorovi se nechce opakovat první útok. No nic, štika prý do patnácti minut znovu zabere, klid. Přecházím pár metrů k feederovce.
Feeder a PAN kapr
Sedím u javoru, který je mezi mnou a řekou. Zbytky žlutého listí se klenou nade mnou, další „kanaďany“ leží v zátočince dole. Špička se občas zachvěje, jako by si na něco vzpomněla. Pak se zakýve, celý prut se prohne v zádech, lehce zasekávám, je to tam. Ale co?
Pomalu přitahuju, už to vidím – lín! Krása! Lín není podobný ničemu jinému, nelze si ho splést, je zlatý a má oranžová očička, tak na dvě dlaně, ale pro mě je to nádherný dar řeky, s díky vracím. Štikovka pořád nic – paňmáma odjela asi někam jinam, plotička poklidně pluje a nudou zívá. Aáá! Odpoledne se proměňuje v podvečer a studeně zafouká.
Špička prutu se zase zachvěje. Ale tentokrát je to jiné, konec prutu se chvěje bez přestání, co to kruci je? Zásek a tvor tam je, přestává se krmit a jedéém!!! Stojím, feeder je prohnutý jak sprinterka na překážce a povolená brzda chřestí známým způsobem. Pomalu ji utahuju, je to patnáctka, ale ryba se přece asi třicet metrů po proudu zastaví. Konečně! Brzda skutečně přestane, ale když chci opatrně navíjet, nejde to. Těžký, zkušený, všemi mastmi mazaný „mazaňák“ se rozmýšlí, co dál se mnou. Sakra, co on se mnou, snad co já s ním!?
Pomalu zakláním prut ohnutý do pravého úhlu. Ryba konečně neochotně zabere přibližně směrem ke mně. Říkám přibližně, protože šupináč se sice přibližuje, ale na druhou stranu řeky. U protějšího břehu u dna prostě zastaví. Když chci navíjet, urvu patnáctku, anebo tvor upálí mikroháček. Je to férovka, pade na pade! Nechce se mi, ale nutím se do klidu, počkáme. Nic jiného se nedá dělat, ryba je zatím PÁN. Mrknu okem po štikovce, kačena v klidu, ploťka asi spí nebo co.
Ale „neznámé NĚCO“ se neochotně zvolna rozjíždí přes řeku ke mně. Asi chce toho chlapa sežrat, nebo se nic jiného už taky nedá dělat. V půli proudu „kláda“ vyplave na hladinu, sil ubývá jí i mně – je to kapr z Opavy, přežil bůhvíkolik zim, než mé červy našel. Sežral a zaháčkoval se. Nechce se mu, ale pomalu se blíží dravým proudem. Jenže co teď? Kapra ani náhodou nevezmu ani do obou rukou a podběrák tiše leží ve futrálu metr za mnou. Zažité zvyky stranou, povolím znovu brzdu, spustím oči z kapra a šátrám po podběráčku.
Už ho mám v ruce, jenže další problém, k vodě mi scházejí pořád dva strmé metry. Kapr se u mého břehu zatím popral s balvanem ležícím ve vodě, voda zabouřila a zakalila se, vlasec ouvej, ale vydržel, pořád kapra pohádkového držím na proutku. V levé ruce podběrák tenisák, v pravé prut, sjíždím dolů po zadku napřed kontrolovaně, pak nekontrolovaně. Dole boty „blblbl“ do bahna. K vodě mi schází metr, ke kaprovi dva. Prut je ohnutý ještě více, jak se s rybou sbližujeme a dál už to nejde.
„Obluďák“ přemožený leží na boku napůl ve vodě a napůl v blátě, křečovitě otevírá tlamu, do níž se zařezává můj vlasec. Polknu, ztěžka udělám krok a probořím se ještě víc, boty ještě drží, mají pogumovaný spodek. Další krok už ne. Takže házím za hlavu takové ty rady jako – hlavně buď v suchu, synku – a hrcnu nad kolena do vodobahna. Ledová voda se prokousává kalhotami, ale nevnímám to, na kapra už dosáhnu rukou.
Jenže katastrofa! Unavený vlásek praskl přímo pod obratlíkem a kapr je volný! Jen o tom neví, stále leží na boku. Zlehka odložím do blátivé vody už nepotřebný prut. Levou rukou položím mezi nás podběráček, ale kapr je příliš velký, do něj se nevejde. Nebo snad ano? Zaháknu prsty a oběma rukama jemně sunu obřisko do podběráku, ono se kupodivu dá. Ovšem podběrák je opravdu příliš malý! Obřák ho přesahuje ve všech směrech. Vzpomenu na velké štiky, které jsem opatrně po kouskách vsunoval do malého vezírku. Napřed hlava, pak tělo, nakonec ocas… Pak podběráček opatrně oběma rukama nad hladinu – a kapr v něm. Vyhráno!
Škrábu se blátivý s kaprem dva metry nahoru a už šmarjá pohoda. Já chytřejší „mazaňák“ než ON. Jen kruci ten foťák…
Autor: Marek Kupec
