Stará láska nerezaví…

Na poppy jsem nechytal už pěknou řádku let. Prostě jsem jim přestal věřit. Jenže shodou okolností mě poppy nedávno oslovily. Začnu ale pěkně od začátku.

V dobách, kdy tuto pukající rybičku ještě nikdo v mém okolí neznal, jsem spolu se dvěma rybářskými kamarády brouzdal mělčinami a zažíval neskutečné rybářské žně. Po téhle novince skákali nejrůznější dravci jako diví. Nachytali jsme nespočet štik, okounů a občas se spletl i nějaký ten bolen.

S postupem času ale přišlo to, co se dalo očekávat. Popp objevili i další vláčkaři, kteří spolu s ním zažívali nefalšované rybářské žně. Rázem se tak přehrada, na které lovím, proměnila na vodu plnou pukajících rybiček. A tohle byl konec jedné rybářské pohádky.

Se smutným výrazem jsem uložil tuhle nástrahu do krabičky a schoval ji kamsi do kouta. Mrzelo mě to, protože kdo s touhle nástrahou někdy lovil, tak mi určitě dá za pravdu, že tahle záležitost patří k jedněm z nejlepších rybářských zážitků, který je protkám napětím a adrenalinem jako americký akčňák.

Shledání po letech

Čas plyne jako voda. Mé staré poppy jsem rozdal a v hlubinách revíru už protahuji jiná šidítka. Pak se mi ale náhodou do ruky dostane ON. Wobler s vykrojenými ústy, který ve vodě nejrůzněji puká a čvachtá jako hodující prasátko.

Musím se přiznat. Téhle nástraze zprvu nevěřím. Není to „rapalka“, s kterou jsem nachytal nespočet dravců. Nemá onen plastový rámeček kolem úst, který vydává ten nezaměnitelný zvuk. S opovržením tak nástrahu ukládám na neatraktivní místo v mé vláčkářské vestě.

Jak jsem se mýlil!

Stojím zabrozený ve vodě. Gumou mrskám kamsi do dalekých míst přehrady. Jenže marná snaha. Candáti ještě nenajeli. Rozhodnu se, že počkám na tažení těchto krvelačných vlků. Čekání si zkrátím bavením se s woblery. Šmátrám v kapse a rázem uslyším jemné zachrastění. Vytáhnu krabičku, v které se třpytí ona kdysi tajná zbraň. Nemám co ztratit!

Připnu ho do karabinky a už letí k potopené vrbce. Díky své hmotnosti lítá jako vystřelená koule z kanonu. Nádhera! Wobler pleskne o hladinu. Začínám pracovat se špičkou prutu. Jenže rybka nevydává ten zvuk, který jsem čekal. Ne! Nebudu pesimista. Dám mu šanci.

Wobler je zajímavě zbarvený. Ve spodku má pestré bříško a po stranách se nádherně třpytí. Možná na tebe nakonec něco chytím. Trochu horší zvuk pukání výborně nahrazuje zvukový mechanismus uvnitř tělíčka nástrahy. Fííí! Wobler zase nádherně letí na širokou mělčinu. Čvách! Puk! Čvách! Voda se rozstřikuje. Wobler vysílá vodním predátorům jasný signál. Tu jsem!

Prásk! Náhle se ze spodku objeví vlna, která chňapne po drobné rybce. Je tam! Ryba třepe hlavou jako rozzuřený vlčák. Po chvíli toho nechává a snaží se dostat ke dnu. Nesmím ji pustit k potopeným kamenům! Daří se. Po chvíli tah mírní a kousek ode mě vidím první kruhy. Okoun!

Tenhle popp na mě udělal dojem. Ale uvidíme, jestli nejde o pouhou náhodu. Ne! Hned po náhozu dostávám další záběr. Ryba ale minula. Nevadí. Příště.

Znova si mě získal!

Znova stojím před potopenými vrbkami. Po vodě se válí cáry mlhy a z nebe padá jemný déšť. Ideální počasí pro lov okounů. Ale s čím na ně vyrukovat? Ha! Dám tam poppa. Už letí k potopené překážce. Puk! Puk! Nic. Další nához, další a další. To se mi nechce líbit. Tohle je nejlepší okouní místo, které znám. Neztrácím naději a neustále vábím opatrné dravce.

Čvách! Z hlubiny náhle vyrazí mohutné tělo dravce. Štika! Přesně tyhle okamžiky jsou naprosto nepopsatelné. Mísí se ve mně nejrůznější pocity, které nabízí pravou loveckou náladu. Prut jde okamžitě do oblouku a brzda do otáček. Bzzz! Dravec si bere slušnou porci navazovacího materiálu. Takhle teda ne! Utahuji brzdu a snažím se ho otočit. Protivník se nechce poddat, ale nakonec nemá na výběr. Ryba už je u mě. Štice z ostré tlamy visí lesknoucí se popp. Nezklamal.

Autor: Viktor Krus