Nedávno v našem magazínu vyšel článek od našeho redaktora Patrika Truhláře o aktivní plavané. Díky němu mi došlo, že jsem dlouhou dobu s pomocí jemného plavačkového vybavení nepátral po pruhovaných raubířích – okounech. Rozhodl jsem se, že to s pomocí aktivní plavané zkusím.
Měl jsem své oblíbené místo. Hlubokou jámu, kolem které rostly statné stromy, jejichž větve sahaly až do vody. Pod nimi stáli mohutní pruhatci, kteří mnohdy projíždějí kolem břehu a lapali po všem živém. Lov s jemným splávkem a polarizačními brýlemi mi připadal jako to nejúžasnější divadlo. Jenže shodou špatných náhod toto místo zmizelo z mého rybářského světa. A má honba za velkými okouny se splávkem rázem skončila. Co teď?
Nezbývá mi nic jiného, než si sbalit jemný plavačkový prut, a vyrazit na okouny jinam. V hlavě sumírují první náznaky nového plánu. Znám jedno podobné místo, které na první pohled připomíná nedobytnou tvrz. Všude trčí uschlé větve, které čekají na svou kořist v podobě utrhnutého splávku.
Den první
Na místo přijíždím s jemným plavačkovým prutem a udicí na položenou. Místo je jiné, zarostlejší. Břehy jsou zarostlé nepropustnými keři a nad hladinou visí dlouhé větve velkých stromů. Na položenou nastražuji žížalu a pod splávek napíchnu pár červů.
Splávek nahazuji asi dva metry od podemletého břehu. Sotva dopadne na hladinu, okamžitě se potopí. Sekám. Za chviličku mi pod nohama leží pěkná plotice. Fajn! Trefil jsem jejich oblíbené místo, takže mi ani nevadí, že k vodě nevozím vůbec žádné krmení.
Za nějakou chvíli, kterou proplétá řada záběrů od plotic, mě začíná svrbět myšlenka, kde jsou mnou vyhledávání okouni. Všimnu si, že kousek ode mne leží padlá větev. Nahazuji přesně vedle ní. Škub! Splávek jede po hladině a pomalu mizí kdesi v hloubce. Je tam! Ryba divoce třepe hlavou. Za pár okamžiků držím v ruce naježeného dravce – malého okouna. Super, jste tady! Na položenou mi to ani neďubne. Takže ryby u dna nejsou. Musím ještě pozměnit taktiku.
Den druhý
Tentokrát přijíždím k vodě s dvěma pruty na plavanou. Na oba nastražím čerstvé rousnice. Nahodím přímo pod převislé větve. Tady musí projíždět celá hejna okounů. Jenže splávky stojí nehybně na hladině. Tohle není dobré. Začínám se nervózně ošívat. Ještě chvíli vydržím civět na barevné špičky splávků, ale po dalších nezajímavých minutách vyrážím pátrat po novém fleku.
Jdu hlouběji do lesa. Z tohoto břehu nejde chytat. Všude leží hradba z potopených větví. Hle! Náhle narazím na malinké místečko, které je dlouhé asi čtyři metry. Jenže hned u břehu je pořádná hloubka, takže by to tady možná i šlo. Na nic nečekám, balím udice a stěhuji se tady. Nahodím k potopeným větvím jednu udici s čerstvou žížalou a tiše sedím za černobílým kmenem košaté břízy.
Začíná zapadat slunce. Přes čerstvé listí prosvítá zlatá zář slunečních paprsků. Škub! Splávek náhle zmizí v temné hlubině. Přizvednu prut. Na druhém konci cítím cosi živého. Ryba okamžité nabírá rychlost a snaží se zavrtat kdesi ve spleti větví. To ji nesmím dovolit! Ihned utahuji brzdu a protitahem ji otáčím. Daří se to. Cítím, že protivníkovi rychle ubývají síly. Nebude to velká ryba. A opravdu. U břehu zuří menší okoun. Divoce třepe hlavou a naparuje se jako tlakový hrnec. „No jo, vždyť už jdu,“ promlouvám k němu. Pouštím jej.
Pravda. Okoun není velký, ale je to dobré znamení. Přijedou i větší kusy! Nahazuji čerstvou žížalu. Než si sednu, splávek kamsi zmizí. Přizvednu prut. Začíná nový souboj. Scénář se opakuje. Ryba míří k potopeným větvím. Smůla, na tohle jsem připravený. „Že by najeli okouni?“ ptám se sám sebe v duchu. Ne! U břehu září nádherný perlín. Jeho tělíčko pokrývají zlatavé šupiny a jeho ploutve připomínají roztavenou ocel. Plav!
Den třetí
Jsem nadšený. Našel jsem okouny. Uvidíme, co chytím dneska. Ale hned ze začátku to nevypadá dobře. U vody silně fouká a vlny tlačí můj splávek hned ke břehu. Pokouším se poprat s těžkými podmínkami. Odměnou mi je záběr. V duchu si přeji, ať tento okoun je větší. Jenže svatý Petr mě nevyslechl. Zdolávám dalšího okouna, který není ani velký, ale ani malý. Vítr mě otravuje, balím. Všímám si, že voda za poslední dva dny rapidně klesla. Možná je to má poslední vycházka se splávkem na toto místo. Nevadí, já se vrátím!
Autor: Viktor Krus
